Aleje a živočichové

Jan Farkač

Abstrakt: Na významnost alejí, stromořadí a solitérních stromů jako klíčových prvků pro významnou část biodiverzity živočichů naší původní krajiny upomíná přítomnost řady druhů bezobratlých živočichů, kteří zde našli náhradní, ale vhodné biotopy, v naší rychle se měnící krajině stále víc nedostupnější. Platí i dnes, že vztah člověka k přírodě je ukazatelem jeho kulturní vyspělosti?

Klíčová slova: aleje, krajina, diverzita živočichů, ochrana přírody

Tvář dnešní krajiny je výsledkem realizace nezbytných, ale i nadbytečných potřeb člověka, který za poslední století bezhlavě vstoupil do nesmyslného antagonistického vztahu k přírodě přesvědčuje se, že s přírodou je potřeba bojovat. Podívejme se na životní prostředí jako na krásné, příjemné místo k životu, a na přírodu a v ní probíhající procesy jako na úžasné divadlo, na které je třeba nahlížet s úctou a pokorou. Denně jsme svědky nepředvídatelných, leč opakovaně se vyskytujících a krutých zlomyslností přírody, které často nazýváme katastrofami, nehledíce na to, jak jsme svou nezodpovědnou činností svým problémům sami výrazně napomohli. Klasickým příkladem budiž povodně, které jsou jistě krutým trestem nepoučitelného moderního člověka, jenž ovšem sám zkrátil vodní toky, v potenciálních poldrech postavil vesnice a města, zmelioroval, co se dalo, listnaté a smíšené lesy středních poloh přetvořil na husté, uniformní pole rychle rostoucích a stejně starých dřevin (především smrku), tedy zásadně přeměnil strukturu krajiny. Omezil tím schopnost velké části krajiny podržet a dlouhodobě vázat vodu. Zkrátil bez rozvahy dobu, během které velké množství vody z krajiny najednou odtéká, a zvýšil rychlost odtékající vody, aniž by zauvažoval o jejím možném ničivém potenciálu.

Nelesní krajina, která se v minulých staletích neustále rozšiřovala, s sebou přinesla ale i pozitivní skutečnost, totiž zřizování alejí nebo vysazování solitérních stromů (především druhů autochtonních), třeba jako orientačních míst v krajině, větrolamů nebo míst poskytujících stín koním projíždějících povozů. Nebyli to jen lidé a koně, kdo hledali v alejích potřebný stín; časem se staly aleje a solitérní stromy náhradním a vítaným biotopem pro spousty živočichů, kteří zde hledali útočiště před stále narůstajícím nedostatkem starých a přestárlých, mnohdy dutinových stromů v lesních porostech a jejich okrajích.

Samozřejmě je jasné, že jako každý živý organismus i stromy v alejích časem dojdou svého konce. A s tím skončí i biotopy celé spousty bezobratlých i obratlovců, kteří zde po páření kladou vajíčka, vyvíjejí se (ve dřevě, pod kůrou, v dutinách), loví kořist nebo se jen ukrývají. Mnohdy jsou to druhy naprosto výjimečné, které žijí jen na omezeném množství lokalit. Patří k nepostradatelným druhům tvořícím základ diverzity původních druhů živočichů střední Evropy.

Zamysleme se nad sladěním zájmů mezi hodnotami společenskými, historickými a ochranou přírody, které alej jako významný krajinný a historický prvek vždy symbolizuje a při obnově je nutné je respektovat. Klíčovým živočichem budiž na začátku třeba brouk páchník. Páchník hnědý je typický „deštníkový druh“ indikující výskyt dalších, mnohdy ještě vzácnějších druhů bezobratlých živočichů. V České republice se vyskytuje v současnosti jen mozaikovitě. Největší počet lokalit a nálezů je znám z jihovýchodní Moravy, východních Čech a Třeboňska do nadmořské výšky 600 m. Páchník je saproxylofágem, jenž obývá stromové dutiny, kam také samice kladou vajíčka. Vylíhlé larvy mají tří- až čtyřletý vývoj a najdeme je na rozhraní mrtvého dřeva a trouchu v dutinách živých listnatých stromů (lípy, duby, vrby), především ve střední a horní části kmene, často ale i v dutých kořenových nábězích. Dospělci jsou váhaví letci, aktivují hlavně večer a v noci, od května do září, dutinu však opouštějí jen výjimečně. Létají jen na velmi krátké vzdálenosti. Proto je potřeba, aby mezi jednotlivými osídlenými stromy zůstala přijatelná vzdálenost pro možnou migraci páchníků. Živí brouci se prozradí charakteristickou vůní, která je zřetelná i ve vzdálenosti několik metrů od obývaného stromu.

Protože z původních řídkých listnatých lesů páchník prakticky vymizel (protože chybí dostatek světlin se starými solitérními listnáči), většina jeho současných lokalit je ve starých parcích, zanedbaných sadech a alejích. Jmenované antropogenní biotopy představují dnes většinu lokalit, z čehož lze odvodit i příčiny ohrožení druhu. Je jím především odstraňování starých stromů. Dalším významným faktorem jsou sanace dutin stromů. Vzhledem k fragmentaci původního areálu rozšíření související s odlesněním a likvidací starých listnatých porostů má málo pohyblivý páchník sklon k vytváření mikropopulací. Zachování alejí se starými stromy se jeví jako klíčový faktor k přežívání druhu a jejich mozaika v krajině k umožnění komunikace
mezi jednotlivými mikropopulacemi. Velmi důležité je zachování různověkosti stromů v alejích. Při nezbytné obnově alejí je nutné ponechat alespoň 30-40 procent starých stromů, jinak hrozí zánik populace. Vybírání trouchu nebo chemická konzervace dutin samozřejmě nepřichází v úvahu. Jako nejvhodnější je často volena postupná segmentová obnova aleje. Je tak kombinován přístup šetrný k životním podmínkám chráněného páchníka s obnovným principem přijatelným z hlediska zahradní architektury. V dalších desetiletích se ovšem musí plynule pokračovat tak, aby byly v aleji skupiny stromů různého stáří, které po rozpadu stromů nejstarších nabídnou živočichům potřebnou náhradu. Jsou-li v odstraňovaných stromech páchníkové dutiny, je důležité torza těchto stromů ponechat na deponiích blízko původního výskytu, aby larvy mohly dokončit svůj vývoj. Imaga si vhodný stojící strom potom již najdou sama. Otvory torz ležících stromů je vhodné částečně zakrýt, aby trouch nevysychal a aby dutina nelákala k průzkumu všemožné predátory.

Při úvaze o vhodné době arboristického zákroku musíme respektovat období hnízdění ptáků (březen – červenec), ale také aktivitu přítomných bezobratlých, netopýrů a podobných, kteří musí mít možnost změnit svá stanoviště, anebo larvy musí zvládnout změnu své polohy (deponie). Na osídlených stromech proto nelze provádět zákrok v zimním období. Nejvhodnějším obdobím tak obecně zůstává srpen až říjen.

Páchníci, zlatohlávci, kovaříci, štírci a řada dalších drobných živočichů vyvíjejících se skrytě v dutinách starých stromů vytváří takový malý ekosystém. Ve dřevě starých listnáčů se vyvíjejí i naši největší brouci, roháči obecní, v umírajících starých dubech zase jeden z našich největších tesaříků, tesařík obrovský. Najdeme zde i predátory, například krajníka hnědého nebo pižmového. Oba druhy pobíhají po kmenech a větvích a loví housenky obalečů, stejně tak jako zvláštní druh mrchožrouta – mrchožrout housenkář.

V dutinách můžeme najít letní kolonie netopýrů nebo také vyplašit plcha velkého. V polodutinách nebo jen na větvích v korunách stromů hnízdí spousty druhů ptáků a třeba si zde také staví hnízdo veverka obecná. Díky dlouhodobě zanedbávané péči jsou dnes některé aleje a historické parky v situaci, kdy hrozí jejich celkový rozpad a s ním i lokální likvidace posledních vhodných biotopů celé řady unikátních a dnes vzácných druhů živočichů. Pouze dlouhodobé udržení vhodných podmínek umožní jejich přežití. Mějme na paměti, že každá alej žije svým bohatým životem a že je jenom na nás, jestli ho dokážeme chápat a učit se z něj. Vnímavému návštěvníkovi může alej přinést v každém ročním období řadu neobvyklých zážitků a mnoho poučení.

VÝBĚR ZVLÁŠTĚ CHRÁNĚNÝCH DRUHŮ BROUKŮ VÁZANÝCH NA STARÉ/DOUPNÉ SOLITÉRNÍ LISTNATÉ STROMY A ALEJE

Foto autor

Jan Farkač
Fakulta lesnická a dřevařská, Česká zemědělská univerzita v Praze