Dřeviny rostoucí mimo les a jejich chránění hmyzí obyvatelé

Antonín Krása

V úvodním dílu seriálu o živočiších žijících na dřevinách mimo les jsme představili některé z principů druhové ochrany, které se bezprostředně dotýkají správců zeleně i realizátorů prací. Nastínili jsme také, podle čeho je možné poznat, že je strom osídlen zvláště chráněným druhem. Přítomnost nebo nepřítomnost těchto druhů totiž rozhoduje o tom, jaké činnosti je možné následně realizovat, případně s jakými omezeními. Dnes se budeme blíže věnovat hmyzu, který patří k nejzajímavějším, nejpočetnějším, ale do jisté míry i nejproblematičtějším obyvatelům dřevin.

Hmyz je druhově nejbohatší složkou bioty Země a nejinak je tomu v ČR, kde bylo doposud nalezeno cca 22 600 druhů. Setkáme se s ním proto prakticky všude, stromy nevyjímaje. Každý z nás zná alespoň několik významných, krásných nebo pro ně problematických druhů vázaných na dřeviny, ale většina druhového spektra nám zůstává utajena. To je dáno mnoha různými faktory, ale velkou roli hraje jejich skrytý způsob života. Jen nemnoho druhů je totiž nápadných, ať už svou barvou, velikostí nebo třeba požerky, které po sobě na stromech zanechávají. To samozřejmě velmi silně ovlivňuje naše možnosti, jak je nalézt, a měli bychom to mít neustále na paměti. Protože to, že je nevidíme na první pohled, neznamená, že tam nejsou.

Dřeviny hostí několik tisíc druhů hmyzu, zejména brouky, dvoukřídlé (mouchy), blanokřídlé (mravenci a různé parazitické vosičky), ale také mšice a ploštice, motýly a zástupce dalších řádů. Najdeme je na kořenech i kmeni, na větvích různých dimenzí i na listech, na povrchu i pod ním, na živých i mrtvých tkáních. Některé druhy napadají a poškozují ještě živé dřeviny a chystají tak vhodné podmínky pro další druhy, jiné osídlují teprve mrtvé dřeviny, případně hnilobou narušené dřevo. Různé jsou i preference, pokud jde o mikroklimatické podmínky, jako je vlhkost nebo teplota, které jsou ovlivněny tím, zda jde o dřevo osluněné nebo zastíněné. Preference hmyzu se ale liší i pokud jde o druh hostitelské dřeviny. Jsou mezi nimi specialisté využívající jen několik blízce příbuzných druhů, i generalisté, kteří se mohou vyvíjet ve dřevě většiny našich dřevin. Jde tedy o velmi pestrou směsici, která se však dále liší životními strategiemi, dobou vývoje i dalšími charakteristikami. Zabývat se všemi není samozřejmě možné, proto se v tomto článku soustředíme jen na několik charakteristických skupin, které zahrnují zvláště chráněné druhy (ZCHD).

Tesaříci a krasci

Největší skupinu v rámci ZCHD hmyzu vázaného na dřeviny představují druhy, jejichž larvy se vyvíjejí přímo ve dřevě, respektive pod kůrou na hranici dřeva a lýka. Tohoto potravního zdroje je zdánlivě dostatek, protože jim stačí přítomnost samotné dřeviny a vesměs nepotřebují žádná specifická poškození. Reálná situace je ale horší. Aby bylo dřevo pro dané druhy atraktivní, musí být velmi často osluněné, často pak tvrdé a bez kůry. Zajistit dostatečné oslunění většinou není mimo les problém, ale přítomnost dřeva bez kůry už tak jednoduchá není, i když často stačí jen několik větví na jinak živém stromě. Suché větve jsou vnímány jako bezpečnostní hrozba a esteticky nežádoucí element, a proto jsou ve většině případů co nejdříve odstraňovány. Tím ale některé druhy, zejména krasci, přicházejí o nezbytné mikrohabitaty. V ještě horší situaci jsou ale jilmoví specialisté, kteří v důsledku grafiózy jilmů přišli o hostitelské rostliny a následně takřka vymizeli. V případě těchto druhů ale ke kolizím mezi ochranou přírody a památkovou péčí či jinými správci zeleně dochází jen zřídka a případné konflikty zájmů jsou relativně snadno řešitelné.

Největším a také nejproblematičtějším zástupcem této skupiny je tesařík obrovský (Cerambyx cerdo). Ten osídluje ještě živé, ale oslabené duby, na jejichž povrchu snadno poznáme jeho typické požerky a výletové otvory. Na rozdíl od většiny jiných ZCHD hmyzu je schopen napadený strom zabít, častěji ho ale jen oslabí, čímž ho učiní atraktivním i pro mnohé další druhy.

Správcům zeleně tím ale způsobuje problémy. Na druhou stranu není závislý na zachování každého jednotlivého stromu, v němž se vyskytuje, takže jeho výskyt větším rekonstrukcím parků nebrání. Podobné požerky jako on má i tesařík drsnorohý (Aegosoma scabricorne), který ale osidluje zejména topoly a vrby. Výrazně větší spektrum hostitelských dřevin má tesařík alpský (Rosalia alpina), s nímž se můžeme v posledních letech setkat v parkové krajině lužních lesů na soutoku Moravy a Dyje. K jilmovým specialistům patřil kozlíček jilmový (Saperda punctata), naštěstí ale nevyhynul, jen začal využívat i další dřeviny, například duby a vrby.

Z krasců je na jilmy vázáno několik druhů, například krasec jilmový (Anthaxia manca), ale i další zástupci tohoto rodu. V suchých větvích dubů se pak vyvíjí krasec dubový (Eurythyrea quercus).

Druhy vázané na dutiny

Obyvatelé dutin patří mezi našimi druhy vázanými na dřeviny k těm nejvzácnějším a nejohroženějším. Z velké části se totiž jedná o vyhraněné specialisty, kteří jinde než v nedostatkových dutinách žít nemohou. A těch je opravdu málo, respektive je nedostatek těch vhodných, kde by dané druhy mohly dlouhodobě prosperovat. Anebo ještě jinak: dutin, a to i vhodných, je na řadě míst dostatek, ale pouze dočasně. V horizontu několika málo let, případně desetiletí dojde k jejich zániku a s nimi zpravidla lokálně vyhynou i jejich obyvatelé. Někdy se tak děje přirozeně, v mnoha případech však i aktivním přispěním člověka. Dutiny totiž pro většinu obyvatel, kteří nejsou zoology, znamenají problém a nutno říct, že oprávněně. Jejich výskyt totiž nezřídka snižuje stabilitu a životnost stromů a představuje proto i bezpečnostní riziko pro své okolí. Jsou sice místa, kde nás to trápit nemusí, ale všude tam, kde je velký pohyb veřejnosti, to musíme mít na zřeteli. Dutiny jsou proto pod přísným dohledem a stromy s nimi jsou velmi často káceny, i když to v mnoha případech není třeba. Každá dutina nebezpečná není a její rizikovost by měla být vždy posuzována individuálně. Problémem pro obyvatele dutin je ale i to, jak pomalu a relativně vzácně vznikají. Ve větší míře k tomu dochází u starých dlouhověkých listnatých dřevin, kterých je ale na většině míst z mnoha důvodů nedostatek. Vysazuje se totiž příliš mnoho jehličnanů či krátkověkých listnáčů, případně jsou jedinci vhodných druhů (dub, lípa) pokáceny příliš brzy. Neradostné vyhlídky pak doplňuje ještě fakt, že jsou od sebe dutiny nebo lokality s jejich dostatkem příliš vzdálené. Metapopulační systémy mnoha druhů jsou v důsledku toho rozdrobeny do řady malých a izolovaných populací, které jsou mnohem náchylnější k lokálnímu vyhynutí než původní propojená populace. I proto je třeba v případě dutin dbát o zajištění kontinuity jejich výskytu, což znamená nejen chránit dutiny existující, ale i stromy, na nichž mohou v nedaleké budoucnosti vzniknout.

Typickým a všem alespoň podle jména známým zástupcem této skupiny je páchník hnědý (Osmoderma barnabita). Ten byl původně rozšířen na většině území v nižších a středních polohách, ale nyní se setkáme jen s jeho zbytkovými populacemi ve starých parcích, alejích, případně některých lesích. Původně prosperoval ve všudypřítomných hlavatých vrbách, ale s tím, jak opadl význam tradičního košíkářství, ubylo i vrb s dutinami a následně páchníků. Není sice extrémně vzácný, většina jeho lokalit ale nemá příliš dobrou dlouhodobou perspektivu. A právě proto tak často dochází ke kolizím mezi jeho potřebami a vizemi správců zeleně.

Pokácet jeden strom s dutinou, v níž se po několik let vyvíjejí jeho larvy, problém není, ale rozsáhlá rekonstrukce zámeckého parku už ano. Ze strany objednavatele projektu je totiž tlak na to, aby se najednou realizovalo co nejvíce prací, což se projevuje v tom, že jsou ke kácení určeny i ty dřeviny, které nejsou v havarijním stavu. Jenže právě tato skupina je pro dlouhodobé přežití druhu důležitá, protože zrovna v nich mohou později vznikat nové dutiny. Pokud je ale vykácíme a ponecháme jen stromy druhem aktuálně osídlené, odsoudíme jeho lokální populaci k zániku. Přežije sice tak dlouho, jak dlouho vydrží stát jím aktuálně osídlené druhy, ale nikoliv déle, protože se nebude mít kam přesunout. Ve stromech vysazovaných nově jako náhrada za ty kácené totiž dutiny ještě dlouho nebudou moci vznikat. Zachování mladších a méně poškozených dřevin v rámci velkých projektů je tedy důležité jak pro páchníky, tak pro další druhy, které s ním toto prostředí sdílejí. Páchník je totiž kromě jiného typický deštníkový druh, jehož ochranou zajistíme ochranu i dalším, vesměs mnohem vzácnějším druhům. Mezi ně patří třeba zvláště chránění kovaříci Lacon querceus a kovařík rezavý (Elater ferrugineus), nebo velmi zajímavý mravkolev okatý (Dendroleon pantherinus). Tento druh si na rozdíl od jiných nestaví typické lapací trychtýře, ale mravence loví volně na povrchu trouchu. Dravé jsou i larvy obou kovaříků, které se živí larvami jiných obyvatel dutin, třeba právě páchníků, takže jsou na jejich přítomnosti existenčně závislí. Dutiny využívá také řada druhů zlatohlávků, s nimi se však můžeme setkat i v různých malých dutinkách či za odchlíplou kůrou, kterých je více než velkých dutin. Oproti výše uvedeným druhům jsou tedy ohrožení méně.

Lesák a roháč

Lesák rumělkový (Cucujus cinnaberinus) je, pokud jde o druh hostitelské dřeviny, nevybíravým generalistou. Jeho larvy i dospělci žijí pod uvolněnou kůrou většiny našich dřevin, listnatých i jehličnatých, kde loví svou kořist. Na rozdíl od většiny dříve zmíněných druhů není v současné době výrazně ohrožený a dokonce se na našem území znatelně šíří. Dokázal totiž využít dožívající topolová stromořadí, která byla vysazována v poválečných letech, protože se může vyvíjet jak na mohutných kmenech, tak i na menších větvích. Jak se ale bude jeho situace vyvíjet později, až tato nabídka skončí, není jasné. V arboristické praxi nepředstavuje větší problém. Pokud se na lokalitě nebo přímo na dřevině určené ke kácení vyskytuje, postačí, pokud se strom ponechá i s kůrou na místě, aby mohl dokončit svůj vývoj.

Roháč obecný (Lucanus cervus) je naším největším broukem, kterého snad viděl úplně každý. Jeho larvy se živí tlejícím dřevem, velmi často v zemi u pařezů, tlejících klád či zbytků dřeva. Kolize při jeho ochraně tedy prakticky nehrozí, protože stačí, pokud jsou po kácení pařezy ponechány v zemi a nejsou na ně aplikovány žádné insekticidy. Navíc je možné ho i cíleně podpořit například výstavbou broukovišť nebo ponecháváním části pokáceného dřeva na lokalitě v kontaktu se zemí. Dospělí brouci se rádi shromažďují na výtocích mízy, v rámci rozsáhlejších zásahů bychom tak měli stromy s nimi šetřit. Na podobných místech jako roháče
můžeme najít i dalšího tvarově zajímavého brouka, nosorožíka kapucínka (Oryctes nasicornis). Jeho larvy jsou ale méně náročné a kromě tlejícího dřeva se mohou vyvíjet třeba v hromadách pilin nebo štěpky, případně i v kompostu. V arboristické praxi při ořezu dřevin se s ním tedy prakticky nesetkáme.

Kde a kdy je hledat, kdy provádět zásahy

Pro ZCHD hmyzu platí, že je najdeme hlavně na listnatých dřevinách, nejvíce na dubech a dále pak jilmech, lipách, topolech a vrbách. Pozornost je třeba věnovat zvláště stromům starým a mohutným, protože na mladých je na rozdíl od ptáků prakticky nenajdeme. Většina ZCHD je navíc poměrně teplomilná, takže se s nimi setkáme hlavně v nížinách v nejteplejších oblastech republiky, zejména na jižní Moravě, ale i v Polabí nebo středních Čechách. Protože je vývoj většiny druhů víceletý, vyskytují se na či ve stromech kontinuálně, i když je nevidíme. Nejlépe k nalezení jsou v době od května do července, kdy jsou aktivní dospělci většiny druhů a dochází k jejich rozmnožování. Přítomnost řady druhů ale můžeme odhalit celoročně. Pro velké tesaříky jsou typické požerky a výletové otvory, podle nichž poznáme i mnohé krasce. Na kůře stromů nebo ve dřevě jsou patrné ještě několik let, přesto není problém odlišit, zda jde výletový otvor čerstvý, nebo již hodně starý. V dutinách zase můžeme najít jak různě velké larvy, tak i zbytky těl dospělců, případně charakteristický trus. Ten navíc můžeme najít i u paty stromu, kam vypadává z dutin, které pro nás mohou být nezřetelné nebo nedostupné. Lesáky můžeme najít pod kůrou po celý rok, dospělí brouci jsou k zastižení od podzimu do jara, po zbytek roku pak jejich ploché larvy. Pouze v případě roháče je to těžší, protože jedinou šancí jsou pevné zbytky jejich těl.

Prokázání přítomnosti zvláště chráněných druhů hmyzu na stromě tedy není v mnoha případech nijak těžké, a to i pokud je prováděno mimo dobu výskytu dospělců. Horší už je to ale se stanovením doby, kdy je nejlepší provádět zásahy. Jelikož jsou larvy hmyzu na stromech
přítomny prakticky celoročně, vždy je nějakým způsobem negativně ovlivníme. Pokud zásah provedeme na jaře, můžeme zničit kukly a líhnoucí se jedince. V létě a na podzim je riziko relativně nejmenší, protože již došlo k rozmnožování, na druhou stranu pak třeba odstraníme zrovna ty části stromů nebo celé stromy, do nichž brouci nakladli vajíčka. V zimě je zase rizikem narušení dutiny s larvami, které bude těžší úspěšně umístit do náhradní dutiny, protože jsou v té době neaktivní a hrozí jim umrznutí. Jako nejlepší se mi nicméně jeví léto a podzim, kdy jsou rizika celkově menší a nenadálé situace se dají nejlépe řešit. Tato doba je navíc optimální i z pohledu ptáků a netopýrů, kterým se budu věnovat příště. Vždy je ale vhodné situaci konzultovat s entomologem, protože je jasné, že si v mnoha případech čas zásahu příliš vybírat nemůžeme.

Tabulka 1: Zvláště chráněné druhy hmyzu žijící na dřevinách rostoucích mimo les