Dub u Velkého rybníka v Plzni

Zdeněk Kovářík

Ošetření senescentních stromů – příklad z praxe

Ošetření starého stromu s historií, před kterou v duchu smekáme, je odměnou každého arboristy.  Motivuje nás, baví nás, ale především zavazuje. Stojíme před dominantním velikánem, který žije na svém místě mnohdy stovky let, a přemýšlíme, zda jsou naše znalosti, a především zkušenosti dostatečné na to, abychom mu mohli pomoci v jeho dalším bytí. Ať už se rozhodneme pro jakýkoliv zásah, přistupujme k němu s pokorou.

Dub (Quercus robur) u Velkého rybníka je největším, nejhezčím a snad i nejstarším památným stromem na území města Plzně. Roste na hrázi Velkého Boleveckého rybníka (GPS 79°65’15.367‘‘ N; 13°25’58.9‘‘ E) a je posledním exemplářem z původního osázení hráze při založení rybníka v 15. století. Má úctyhodný obvod kmene 735 cm a výšku 26 metrů.

Naše první pracovní setkání proběhlo v roce 1996, kdy jsme u všech stromů na hrázi prováděli bezpečností řez, památný strom nevyjímaje. Zásah byl nutný, ale neodpovídal stavu, ve kterém se dub nacházel. Snad vlivem požáru přišel dub v minulosti o jeden z kmenů, událost dnes připomíná torzo odumřelého kmene, jehož mrtvé dřevo zasahuje až k zemi. Směrem k hrázi čněl mrtvý pahýl mohutné kosterní větve (obrázek č. 1). Kmen, který požár přežil, nesl poměrně mohutnou vitální korunu s charakterem dvojkmenu (obrázek č. 2). Centrální dutina byla přístupná dutým torzem ve výšce asi sedmi metrů.

V následujícím roce (1997) rozhodl Magistrát města Plzně o potřebném ošetření tohoto památného stromu zahrnujícím vyčištění rozsáhlé centrální dutiny, zajištění jejího odvětrání od báze kmene, konzervaci venkovního mrtvého dřeva penetračním nátěrem a redukční řez v koruně.

Práce začaly v letním období téhož roku vyčištěním dutiny. Znamenalo to protáhnout na laně desítky kbelíků otvorem, kudy stěží proleze štíhlý člověk, a venku se kupí hromada rezavého odumřelého dřeva bez pevnosti. Před námi zřejmě v dutině působil sírovec žlutooranžový (Laetiporus sulphureus). Že v dutině nejsme první, dokazovalo množství různých hnízd a potravních skrýší. Snažili jsme se tedy o veskrze přírodní přístup, ačkoliv arboristické příručky té doby nic podobného neznají. Žádná chemie, zachování členitosti vnitřku dutiny, do propustného dna jsme instalovali kameninovou rouru, která ústí ven pod okrajem odumřelé báze kmene. V dutině se dá konečně rozumně dýchat bez otravných respirátorů.

V druhé fázi jsme přistoupili k impregnaci vnějšího povrchu obou pahýlů, ale bohužel jsme zjistili, že zbytek kosterní větve drží již jen na malé části svého obvodu a mohlo by následně dojít k jeho vylomení. Po domluvě se zadavatelem jsme jej tedy odstranili. Zásadně se tím změnil estetický vzhled stromu, ale navíc vznikl velký vstup do centrální dutiny, což není žádoucí. Vytvořili jsme tedy pomocnou zastřešovací konstrukci z pletiva a epoxidové pryskyřice v hnědé barvě. Plocha „stříšky“ je tak velká, že jsme se ani nesnažili ji maskovat přírodními materiály. Na impregnaci torza jsme použili klasický Luxol v odstínu palisandr, léty vysušené dřevo ho pojalo přes 15 litrů.

V poslední fázi jsme zredukovali korunu po obvodu; celý kmen až do kosterních větví je vlivem infikace dutý s množstvím menších vstupů.

Ošetření jsme dokončili v dobré víře, že jsme udělali správně vše, co jsme mohli. Bohužel to nestačilo. Při velkém větru v roce 2000 se silnější z kmenů zlomil a změnil se tak nejen celkový vzhled stromu, ale i jeho statické poměry. Zlom jsme následně začistili a opatřili pomocnou pryskyřicovou stříškou. Na posledním z kmenů je provedena opětovná redukce, jediná původní kosterní větev je jištěna preventivní bezpečnostní vazbou ARCO Standard. Ani dnes, s odstupem téměř čtrnácti let, nemohu říci, zda jsme udělali opravdu vše tak, jak bylo potřeba. Vím, že jsme měli například použít impregnaci bezbarvým Luxolem pro zachování přírodního vzhledu, možná měla být první redukce razantnější. Možná, snad. Nezbývá nám než dál sledovat stromy kolem nás, hodnotit, jak reagují nejen na naše zásahy, ale také na ostatní vlivy, sbírat postřehy a někdy se i smířit s tím, že nedokážeme účelně zastavit jejich přirozený rozpad.