ZPK 3/2025
Autor: Ing. Kateřina Čadková – redaktor, Ing. Eva Wagnerová – host
Zahradní a krajinářská architektka Eva Wagnerová patří k nejvýraznějším osobnostem svého oboru u nás. V portfoliu jejího ateliéru najdeme jak intimní soukromé zahrady, tak rozsáhlé veřejné prostory. Ve své práci klade důraz na harmonii s prostředím, citlivé začlenění rostlin i architektonických prvků a hledání příběhu místa.
Vzpomenete si, co vás přivedlo ke studiu zahradní a krajinářské architektury? Kdo vás v té době nejvíce ovlivnil a na koho ráda vzpomínáte?
V době, kdy jsem se hlásila na vysokou školu, jsem vůbec nevěděla, co je zahradní a krajinářská architektura. Vybrala jsem si školu, kde nebude matematika. A ona tam pak byla, a ještě k tomu i fyzika. Nakonec to ale po absolvování gymnázia na Vídeňské v Brně nebylo tak hrozné. Zajímala mě tehdy hlavně botanika a přírodní procesy. To mi zůstalo vlastně dosud. Nasměrovala mě trošku naše paní profesorka Hrnčiříková z gymnázia, ale hlavně jsem vyrostla hodně venku, na Kamenném Vrchu a v Borkách. Bylo příjemné se potulovat po okolí Brna a dívat se. K projektům jsem poprvé přičichla v Želešicích, v ateliéru Ing. Vladimíra Sitty. Tenkrát to byl pravděpodobně nejlepší projektový atelier z celé ČSSR a pro nás to byla hodně dobrá škola.
Můžete definovat, jaké jsou největší rozdíly v tvorbě v 90. letech minulého století a v té dnešní, myslím konkrétně vaši práci a zkušenosti než obecné trendy.
V 90. letech jsem začínala svoji soukromou praxi. Tehdy bylo jednoduché pracovat jako sólista. Byla jsem ve své firmě sama, všechno se dalo zvládnout lehce. Bylo hodně přátel, kolegů a kamarádů, kteří byli v podobné situaci. Pomáhali jsme si úplně přirozeně, každý podle svých zkušeností ze své profese. Každý projekt byl nové dobrodružství, radost a zábava. Začínali jsme všichni na stejné startovní čáře, po krátké zkušenosti ze zaměstnání ve státním projektovém ústavu, všichni s radostí, že to máme ve svých rukách a můžeme dělat to, co nás hodně baví. A měli jsme pocit, že dokážeme něco posunout, něčemu pomoct hodně rychle. Dnes není možné obstát jako jednotlivec, je nutné se ve firmě podělit o práci, kompetence, spolupracovat s mnoha dalšími subjekty, aby projekt byl použitelný a kompletní. To nese s sebou značnou závislost, ale je to trend, který nezměníte, pokud tedy nejste úzce specializovaná ve svém oboru a nejste v tom nejlepší.
V jednom rozhovoru jste řekla: „Lomy jsou příležitost, jak poslouchat, pozorovat přírodní procesy, snažit se neopatrností neuškodit a vegetaci nechat samu přijít, snažím se jí jen pomoct.“ Můžete prosím tuto myšlenku více rozvinout?
To je často základ naší práce v případě krajinných projektů. Víme pořád tak málo a zasahujeme do přírodních dějů. Každou chvíli zjistíme, že jsme mohli udělat něco líp nebo jsme udělali něco nadbytečné. Je to známá věc, že se učíme pořád, celý život. Nejde jen o poznávání přírodních procesů. Překotný vývoj změn podmínek života vyžaduje pořád poslouchat, dívat se, přemýšlet, jak se co děje a co by mohlo fungovat v budoucnu. Svoje chyby totiž někdy poznáme až po letech. Zároveň je nutné říct, že není možné generalizovat. Projekty jsou velmi různorodé, každý je něčím specifický. Vždy záleží nejen na cílové představě, ale také a kontextu, pravděpodobném vývoji okolí a hlavně na možnostech péče v budoucnu. Z tohoto pohledu se pak může stát, že nejlepším projektem může být neudělat zdánlivě nic, ale hlídat, aby nepřišli vetřelci. Můžeme být pak překvapeni, jak si dovede příroda pomoct sama, když nepřekážíme a nesnažíme se ji vylepšovat.
V čem konkrétně spočívá „nepéče“ o takové plochy?
Mám v sobě jedno pravidlo: Pokud pracujeme v přírodním prostředí, nesnažme se zbytečně „zdobit, vylepšovat “ a nespěchejme. Opravdu stačí počkat si na reakci samovolné sukcese, jen se pokusit eliminovat vlivy, které se nám z dostupných znalostí zdají škodlivé. Například eliminovat agresivní invazivní rostliny, minimalizovat erozi (ale i eroze někdy v únosné míře může být příznivá), jen přisunout semena domácích druhů a pokusit se vytvořit podmínky pro přirozený proces obnovy. Zvažujeme, kdy mají semena největší šanci, odkud je vzít, jak se případně o vzcházející rostliny postarat. Nebo vše nechat na přírodním výběru. Tady není dobré tlačit na pilu. Ale často může být i něco, co se na počátku zdá být hrubým zásahem do přírody, ve výsledku určitou dobrou příležitostí, nečekaným obohacením. Tak fungují třeba vytěžené prostory lomů. Může se zdát, že těžba je čistě negativní zásah do stabilizované krajiny. Ano. Krajina byla před těžbou stabilizovaná, ale mohla být v určitém smyslu uniformní lokalitou, byť druhově bohatou. Opuštěná těžební jáma znamená nové místo s mnoha velice odlišnými mikroprostory různých stanovištních podmínek. Nově vzniklé svahy různého stupně oslunění, místa bez nadloží, osypové kužele pod skalními stěnami, terénní deprese na dně těžební jámy s vlhčinami atd. Jak velká biodiverzita zde může být postupně nastolena. A máte několik cest, jak pomoct. Hlavní úkol je neuškodit a nezavléct sem něco, co by mohlo přirozený vývoj negativně ovlivnit nebo brzdit. Každý projekt je nová zkušenost, cenná spolupráce s botanikem, arboristou, případně zoology atd.
Kdysi jste se zmínila, že majitelé zahrad si neumějí počkat. Jaká je podle vás optimální doba, kdy je zahrada zralá, v nejlepší formě?
Jsou různí majitelé a různé zahrady. Zahrada není statická, je to proces. Jsou zahrady, které zrají velice rychle. Dovedu si představit, že majitel i autor je spokojený už v prvních letech po realizaci. Ale někdy autor naopak už předem ví, že se sám nedočká zamýšleného efektu projektu. Může ale vložit do daného místa zárodek něčeho, co jednou, někdy, bude. A bude to pro někoho důležité. Strom poroste s dětmi majitele, bude jim jednou vyprávět rodinnou historii, bude svědkem jejich bytí. A ten důležitý konkrétní strom nemusí být ani výstavní exemplář svého druhu. Může to být na pohled třeba jen obyčejná třešeň. Ale pro rodinu to bude „ta jejich“ třešeň, která pamatuje stavbu domu, babičku, která strom opatrovala, když byl ještě malý, první pokusy vyšplhat se do koruny, už dlouho příjemně stínící okno jídelny, vzpomínky na uvázanou houpačku. Tento konkrétní strom dovede obohatit. A to je smysl naší práce. Zahrada by měla být originálním, jedinečným místem vytvořeným pro konkrétního člověka, rodinu. A jak se mění potřeby rodiny, mění se i zahrada. To je přirozené. Je fajn, když se najde klient, který rozumí nastolenému procesu a je ochotný čekat, aby nepřekryl smysl zahrady a nezastřela se její duše. Jsem vděčná majitelům zahrad, kteří se ptají. I po letech, mají trvalou důvěru. Je to pak vzájemná spolupráce na postupném procesu proměny zahrady. Dobře vytvořená zahrada by měla umět bez problému stárnout, aniž by bylo nutné ji zásadně předělávat. Proces zrání může trvat i několik desetiletí, než se dostaví očekávaný efekt. A ani to není konec, proces pokračuje.
Dokážete si představit soukromou zahradu, kde nebude jediná šlechtěná rostlina, pouze domácí botanické druhy rostlin? Mohou podle vás v budoucnu takové zahrady vznikat?
Není to nic, co by už někde nebylo. V takových zahradách pak ani nemusí být něco, co by se nazvalo záhonem. Je to jeden celek, vzájemně propletený, provázaný větvemi, kořeny, světliny i stín, krása. A není nutné zůstat jen u botanických druhů. Jsou zahrady samovolné, mohlo by se říct zdivočelé. Prorostlé dosazené kulturní rostliny a samovolní návštěvníci, kteří už zůstali. Všechno se navzájem respektuje, nic se nepředstírá, všechno žije spolu. Procházíte, díváte se a můžete číst, co zde bylo dřív, kam asi zahrada směřuje. Taková byla třeba zahrada Reynkových v Petrkově. V loňském roce jsme dokončili atypický projekt místa uprostřed města, který částečně s podobným principem pracuje. Perspektiva nejspíš krátkodobá, plocha je určena k výstavbě v budoucnu. Ale snad pár desetiletí stavební záměr počká. Na terén se rozhrne mělká vrstva štěrku nebo recyklátu a většinou se spolehneme na sukcesi. Pouze ve vymezených plochách se zasejí výrazně kvetoucí byliny – čekanky, divizny, len. Místo stromů budeme do podkladu tlačit vrbové řízky. Staré konstrukce pokryjí divoké pnoucí rostliny. Těším se, co z toho vyleze. Kdysi jsem v hodně přirozené zahradě vyrostla. Byla to zahrada s příběhem, procházela několika odlišnými stádii. Postupně, se snižováním oslunění se výrazně proměňovala. Měla mnoho záhybů, nálad a nečekaného klidu. A jsem za tu zkušenost doteď vděčná. Tohle kdybych uměla nabídnout v projektech!
Ing. Kateřina Čadkova, DiS. Vystudovala zahradní a krajinářskou architekturu v Lednici (2013). Společně se svým životním partnerem projektuje a realizuje soukromé zahrady, o kterých rada píše a publikuje v časopisech pro širokou veřejnost. Působí v redakční radě časopisu ZPK.
Ing. Eva Wagnerová V roce 1978 absolvovala zahradnickou fakultu VŠZ Brno v Lednici na Moravě, později postgraduální studium na ZF VŠZ, specializace Krajinářství. Od roku 1990 má vlastní projektovou kancelář.
Foto: Ing. Eva Wagnerová
