Autor: Ing. Josef Souček
S panem profesorem, tehdy ještě inženýrem, jsem se poprvé setkal předmála před 50ti lety. Nejednalo se tehdy zřejmě o setkání nijak zvlášť obohacující a z mé strany zřejmě ani nijak oduševnělé. Já, kojenec, mžourající z kočárku Liberta někdy začátkem první poloviny sedmdesátých let dvacátého století, on mladík v plné síle ani ne třicetiletý, již tehdy s knírem a bujnou kšticí, který protože nerad říká ne, hlídá kolegům jejich rozmazlené děcko. To bylo v době Pejchalova relativně krátkého působení v Průhonicích (1973–1978), kde on a někteří jeho spolužáci nastoupili po absolutoriu tehdejší zahradnické katedry v Lednici na Moravě při VŠZ v Brně. Již po pěti letech se Pechal v roce 1978 vrací do Lednice, kde začíná svou akademickou kariéru.
Lednice začátku 80. let 20. století je pro našince jen stěží představitelným místem. Pohraniční obec u rakouských hranic, těsně před železnou oponou, s páchnoucími kanály a mizivým spojením do civilizace. Avšak tehdy ještě krásný park a ta část Lednicko – valtického areálu, která nebyla střežena pohraniční stráží a zejména škola a výuka, byly dostatečným lákadlem pro toto rozhodnutí. Ne každého v takovém prostředí potká osobní růst, který vyžaduje sebekázeň a systematičnost, Pejchalovi se to však daří. Vyučuje zejména dendrologii, v roce 1983 vydává skripta Sadovnická dendrologie. Má za sebou stovky hodin přednášek, zejména dendrologie, ať již přímo v Lednickém parku, nebo v učebnách zahradnické fakulty, ačkoli obecná nálepka dendrologa je většině jeho absolventů i kolegů nejvíce signifikantní, stává se Pejchal postupně zejména znalcem v oblasti použití rostlin, zvláště pak dřevin, ve všech myslitelných významech této charakteristiky. Do výčtu, který zahrnuje vlastnosti a reakce dřevin na vnější okolí, lze v plné šíři zahrnout i dnešní oborové odvětví zvané arboristika. Značnou část tohoto odvětví vyučoval tehdy již docent Pejchal v době, kdy mnozí dnešní znalci tohoto odvětví definovali strom zejména přítomností listů. Pejchal tak je zcela doložitelně prvním vysokoškolským pedagogem u nás vyučujícím prakticky kompletní penzum problematiky technologické části oboru krajinářská tvorba, do které spadá i dnešní arboristika. Právě syntéza různých biotechnických, dendrologických a ekologických poznatků umožnuje správným způsobem chápat kontext použití rostlin v rámci technologické části oboru krajinářská architektura, nicméně mám pocit, že většina z nás si spíše pamatuje poznávačku z plotu smrti, ti starší pak strom štíhlosti, či jiné roztomilé záludnosti spojené s poznáváním dřevin v Lednickém parku. Pravdou je, že když jsem se posedmé vlekl na jednu z poznávaček bezlistého stavu dřevin, zhruba někdy na konci května, moc roztomilého jsem na situaci neshledával. Je nutné poznamenat, že takto nekonečné poznávačky vždy probíhaly v absolutně korektní a solidní atmosféře, ba dokonce s určitou laskavostí. Při představě každoročního opakování těchto zkoušek představujících vždy nové, avšak stále stejné telecí tváře nechápajících, či lehce ignorantských studentů mě připadá tento Pejchalův výkon jako nejvíce obdivuhodný. Míra konsenzu a klidné síly nedávající najevo příliš mnoho zbytečných emocí, a přesto požívající nevšední autority u všech studentů. Vánoční koulovačka někdy okolo roku 1998, aneb kdo trefí docenta, či několik vzácných posezení ve studentském klubu nad lahví borovičky, jakožto dendrologického pití, zůstává hlubokým zážitkem všech zúčastněných i po více než 25 letech. Podobné zkušenosti popisuje i kolega Marek Žďárský ve svém příspěvku v tomto časopise.
Po roce 2000 začíná tehdy docent Pejchal intenzivněji publikovat různé práce. Ať je to mělnické skriptum Arboristika, nebo další počiny týkají se Lednického parku, nebo metodických postupů v různých oblastech použití dřevin. Profesorem je jmenován 11.6.2013, tou dobou již s vlasy v culíku. Když jsme u culíku, nelze nezmínit vzácný úkaz Vitulus oculus, který postihuje zejména některé ženy a dívky v Pejchalově přítomnosti. Vzpomínám, jak jedna z takto postižených kdesi panu profesorovi říká: „A co uděláte s těmi vlasy?“, „Až dorostou dám je do vohonu“, pravil profesor.
Seznam všech aktivit pana profesora je dlouhý a není ambicí, ani v možnostech tohoto příspěvku je všechny vyjmenovat. Já osobně chápu důležitost a nepostradatelnost profesora Pejchala v onom laskavém, avšak tvrdém přístupu ke generacím studentů. Jeho maximální korektnost bez přítomnosti jakékoliv známky pasivní agrese, nebo pedantské nadřazenosti, byla v Lednici, tak jak si pamatuji, spíše výjimečná, stejně jako fakt, že hlavním tématem a cílem pana profesora vždy byla pedagogická a vědecká činnost, která mu nesloužila jako výtah k moci v hierarchii univerzity či oboru a tím méně jako zdroj získávání různých kšeftíků. Snad i právě proto lze profesora Pejchala označit jako zřejmě největší žijící vědeckou autoritu oboru krajinářská tvorba. Autoritu známou nejen u nás, ale i za hranicemi České republiky, kde doložitelně požívá značného respektu. Nesmíme zapomenout ani na fakt, že Pejchal se od začátku existence SZKT aktivně podílel na jejím chodu, řadu let byl jejím úspěšným předsedou a dnes je čestným členem společnosti, který aktivně vystupuje na mnoha seminářích či workshopech.
Ale aby té chvály nebylo nakonec příliš, hlavní výzvou pro seniorního profesora, jehož erbovním heslem je úsloví spěchej pomalu, je vydání ucelené publikace kopírující ve své podstatě náplň profesorových přednášek. Ať už proto, že jen publikované opravdu přetrvá, tak i vzhledem k faktu, že poslední takové publikace v našem oboru vznikly hluboko v minulém století (Kafka, Hurych, Mareček, Machovec). Byl by tento počin pomyslným cullinanem v koruně kariéry pana profesora.
Nejen proto Vám, milý pane profesore přeji ještě mnoho naplněných tvůrčích let, ve kterých křídu udržíte pevnou rukou.
S úctou
Josef Souček
