Text: Maura C. Flannery, překlad Přemysl Růžička
První herbáře jako sbírky zachovaných rostlinných exemplářů vznikly téměř před pěti sty lety. Dnes se používají k identifikaci druhů, studiu morfologie rostlin a sledování změn životního prostředí. Jsou také zdrojem DNA pro stanovení genetických a evolučních vztahů. Aby byly tyto cenné zdroje ještě dostupnější, existuje snaha archy digitalizovat, někdy je i fotografovat a potom vše zveřejnit online.
Se zvyšující se obavou ohledně změny klimatu a celkového mizení druhů roste i potřeba přírodopisných sbírek včetně herbářů, které shromažďují zachované exempláře rostlin. Zaznamenávají druhy rostoucí na konkrétním místě v určitou dobu a jsou také historickým a kulturním dokladem. Nejstarší dosud existující exempláře z Čech shromáždil Joachim Burser v první čtvrtině 17. století. Ty se nyní nacházejí ve švédské Uppsale a odkazoval na ně i slavný klasifikátor Carl Linné. Exempláře Gregora Mendela obsahují vzorky pěstované pro jeho šlechtitelské pokusy. Původně byly herbářové položky používány jako referenční materiál při identifikaci rostlin, studiu jejich struktur a sledování vztahů mezi nimi. Jsou důležité při tvorbě sbírek flóry, textů o rostlinách vyskytujících se v určité oblasti, například Flora silesiaca vydaná hrabětem Heinrichem G. Mattuschkou v roce 1776. V současnosti je pokračujícím projektem sbírka Květena České republiky s osmi vydanými svazky. Práce na ní zahrnují sběr vzorků tak, aby jich bylo co nejvíce a aby byl zajištěn i dostatek materiálu pro studium rozmanitosti v rámci druhů. Při tvorbě sbírek je potřeba také srovnávat se staršími exempláři, které lze nalézt v dalších sbírkách doslova po celém světě. Vzorky cestují mnoha způsoby. Botanici často shromažďují více než jednu konkrétní rostlinu a přebytečné posílají do jiných institucí, aby zajistili, že v případě zničení jejich vzorku se důkaz o sběru dochová. Ve většině případů přijímající herbář vymění exempláře srovnatelné hodnoty s odesílající institucí, která je často v jiné části země nebo světa, takže se fondy obou institucí diverzifikují. Občas jsou sbírky zakoupeny od soukromých sběratelů nebo získány darem a ty opět mohou obsahovat vzorky různého původu. Díky tomu jsou herbáře tak fascinující – v každém z nich lze nalézt překvapení. Vzhledem k tomu, že se na celém světě nachází přinejmenším 3 500 herbářů, je nemožné je všechny vidět, natož je detailně prozkoumat při hledání konkrétního druhu. Nyní existuje snaha informace na schedách digitalizovat, někdy je i fotografovat a potom vše zveřejnit online. Global Biodiversity Information Facility (GBIF) je masivním mezinárodním projektem, který shromažďuje data ze stovek herbářů a dává je volně k dispozici. Do GBIF přispěly instituce jako je Herbář Univerzity Karlovy v Praze nebo České národní muzeum. Přesto je stěží úplný. Bude trvat roky, než se GBIF dostane do bodu, kdy bude podstatná část ze všech 400 000 000 světových exemplářů digitálně dostupná. Mít exempláře online znamená, že k nim má přístup větší množství uživatelů. To je mimořádně důležité pro botaniku na globálním Jihu a v tropických oblastech, které byly dříve kolonizovány. Většina exemplářů shromážděných tam byla odeslána koloniálním mocnostem a stále je umístěna v herbářích těchto zemí. Digitalizace je způsob, jak alespoň částečně repatriovat exempláře, které jsou obzvláště důležité pro tyto oblasti čelící výzvám změn klimatu a ztrátě přirozeného prostředí. Online informace také znamenají, že biologové mohou klást nové otázky týkající se údajů o vzorcích, například zda naznačují změnu v datech květu v průběhu času. Jedna hypotéza je, že teplejší jara by měla znamenat dřívější pučení a skutečně tomu tak je, ale pouze u některých druhů. Bylo by velmi obtížné získat odpovědi fyzickým pohledem na vzorky z mnoha druhů a v počtu dostatečném pro statistickou analýzu. Avšak s pomocí databáze, jako je GBIF, jich lze zkontrolovat obrovské množství. V minulosti byly informace na schedách herbářových listů omezené. V 16. století nebylo zaznamenáváno o nic víc než název rostliny, obvykle v latině. Když pak botanici začali oceňovat, jak se rostliny liší místo od místa a země od země, zaznamenávali lokalitu častěji, ale stále spíše vágně. Nyní je běžné uvádět zeměpisné souřadnice a také přesnější popis rostliny a jejího prostředí. S velkou databází s georeferencovanými vzorky je možné vypracovat prostorový rozptyl druhů a také modelovat změnu tohoto rozsahu, jak se Země otepluje. Lze také sledovat šíření invazní rostliny. Protože rostliny často přechovávají hmyz a různé patogeny, jejich šíření může někdy být sledováno v závislosti na bohatosti záznamu o vzorku a popsaných atributech. Zatímco digitální herbáře jsou úžasné zdroje, nikdy nenahradí fyzické vzorky. Žádný obrázek není tak dobrý jako pohled na exemplář s jeho hloubkou a texturou, kterou není možné online plně ocenit. Neméně důležité je rostoucí využívání herbářových vzorků jako zdrojů DNA pro sekvenování genů. DNA ve vzorcích je poněkud degradovaná, ale novější techniky umožňují získat podstatné výsledky z rostlin starých i stovky let. Rajčata přivezená do Evropy z Ameriky v 16. století byla sekvenována a zjistilo se, že pocházejí ze dvou odlišných kultivovaných odrůd. Takovéto testy se nyní běžně provádějí při výzkumu genetických a evolučních vztahů mezi druhy. To vše dokazuje, že herbáře jsou klíčovými zdroji pro mnoho různých výzkumů od molekulární až po ekologickou úroveň.
Maura C. Flannery
Emeritní profesorka biologie na St. John’s University v New Yorku a výzkumná přidružená pracovnice na University of South Carolina. Je autorkou dvou knih a mnoha článků o biologii, zejména v souvislosti s uměním, v časopisech jako je Leonardo, Archives of Natural History a Plants, People, Planet. Nyní se zaměřuje na herbáře, sbírky uchovaných rostlinných exemplářů. Pojednává o nich na svém blogu Herbarium World. Její nejnovější knihu In the Herbarium: The Hidden World Of Collecting and Preserving Plants vydalo nakladatelství Yale University Press v roce 2023.
