ZPK 2/2026
Autor: Pavel Ullmann
Zoo mají poslání pracovat ve čtyřech oblastech: vzdělání, vědeckém poznání, záchraně druhů a rekreaci. Vědecké poznání je méně nápadnou, ale velice důležitou složkou činnosti zoo. Architektura tvoří prostředí. Pro návštěvníky zoo je architektura scénou, pro chovatele a kurátory je prostorem pro vědecké bádání. Na konkrétním příkladu architektury jedné expozice v pražské zoo se pokusím zamyslet nad „hledáním řeči zvířat“, tedy vědeckým poznáním, které vychází z přírodních věd, jež objevila naše civilizace, a které rozšiřuje naše znalosti o světě pozorováním autentické přírody, jež umí vždy znovu překvapit.
Za covidu návštěvníci do zoo nesměli. S hlavním kurátorem plazů, panem Velenským, jsme se zašli podívat, jak se daří gaviálům v pavilonu Čambal. Vešli jsme do tichého světa, napůl zanořeného pod vodu. Vpravo nás vítal vodopád, v pozadí za pláží se zelenaly husté porosty. A v popředí, přímo před našima očima, se rozkládal ostrov, kde se vždy vyhřívají dva až tři gaviálové. A dnes gaviálové nikde. Schovávali se u dna pod kořeny. „Co se děje?“ ptal jsem se pana Velenského. „Bojí se,“ řekl. „Cože?“ Byl jsem na rozpacích, „čeho se bojí?“ Vždyť tu nikdo není… „No právě,“ odpověděl vrchní kurátor. „Normálně jsou tu davy lidí, které krokodýli přes sklo vidí. Dnes tu není nikdo. A oni se bojí, že ty lidi něco sežralo. Tak se schovávají, aby je to nesežralo také.“
Expozice krokodýlů jsou považovány za jedny z nejméně atraktivních podle doby, kterou návštěvníci u expozice stráví. Krokodýl je sice signální zvíře v každé zoo, ale nic nedělá. Lidé před takovou expozicí stráví v průměru kolem 40 vteřin. V pavilonu gaviálů Čambal v pražské zoo je to ale přes 200 vteřin. Je to rafinovanou souhrou architektonických, scénických a chovatelských postupů. Návštěva zoo obvykle trvá dvě až tři hodiny, lidé pociťují tzv. museum fatigue, únavu z prohlížení. A zde je lavička před sklem. Díváte se a odpočíváte. Navíc, scénický trik vám přivede gaviály přímo před oči. Ostrov, umístěný těsně u skla do návštěvnického prostoru, je vyhřívaný nejen skrytým zářičem pod stropem, ale i podlahovým vytápěním uvnitř konstrukce. To nejlákavější místo pro studenokrevná zvířata je zároveň pro návštěvníky nejlépe viditelné. Ve vodě s gaviály žijí želvy a malé rybky. Chovatelství je i v zoo radost ze zkoušení různých společenství zvířat na malém prostoru. Něco se ve vodě neustále hýbe. A jak říkají výzkumy, jakmile se v expozici něco děje, návštěvníci stráví u expozice běžně dvojnásobek času. Zde díky dalším efektům pětinásobek.
Pavilon gaviálů Čambal je architektonický experiment. Jako většina pavilonů v zoo. Jiný pavilon gaviálů jinde ve světě bude vypadat odlišně. Odpovídá to nejstarší a nejúspěšnější vědecké metodě: pokus-omyl. Jak je ta čeština krásná, není to pokus-úspěch. Příroda tento postup používá už dávno. Chyba je součástí poznání a poučení. Pavilon, jeho stavební substance, je nástroj oněch experimentů.
Architektonický návrh v zoo obsahuje složku scénickou, architektonickou i krajinářskou. Všechny tyto prvky jsou vedeny ideou, ze které vyplývá koncept a z něj potom vlastní návrh, tak jako v každém architektonickém díle.
Ideou byla představa, že návštěvníci jsou badatelé, kteří se vnoří do nepřehledného světa divočiny, vejdou do přístřešku někde v zátočině řeky pod Himálajemi, kde mohou nahlédnout do nádherného světa gaviálů. Nahlédnout také znamená, že není vidět všechno. Překvapení je ostatně jednou z významných složek konceptu. Dispoziční koncept je jednoduchý, téměř minimalistický. Z jihu se vine cestička po dřevěných hatích nepřehledným bambusovým podrostem, ze které odbočuje pěšina do pozorovatelny. Ve středním pásu je venkovní expozice a jednoduchý pavilon, zezadu je zásobování. Scénický koncept je založen na principu vnoření, tedy vstupu návštěvníka do prostředí, kde je doma zvíře. Prostor takové expozice by měl být oddělený od ruchu okolního světa, zklidněný, s jinou atmosférou. Krajinářský koncept měl prioritu schovat pavilon do bambusového lesa tak, aby nikdo nebyl schopen rozeznat, zda v tomto houští vůbec nějaký pavilon je. Je to koncept tzv. neviditelného pavilonu.
Návrh tyto koncepty rozehrává prostřednictvím architektonických postupů, kdy prostředky architektury jsou přírodní materiály a krajinářské techniky. Popředí je detailně řešeno dřevěnými prvky, na které se běžně sahá, jsou zde vysazeny bujné rostliny, uprostřed je to, co nás zaujme pohledem, pozadí vytváří dojem ubíhajícího horizontu. Bambus je použit jako obkladový materiál fasády i jako hlavní rostlina vysazená ve venkovní expozici. Okno do expozice záměrně není navržené přes celý bazén, na bocích jsou místa, kam návštěvník nevidí, takže neví, jestli náhodou za rohem není expozice dvakrát nebo třikrát tak velká. Nepřehlednost je charakteristikou přírodní pobřežní vegetace, zde je tento efekt vytvořen šířkou otvoru. Výška otvoru je také jen dva metry, vytváří efekt kšiltu, aby se pohled návštěvníka vyhnul technickým detailům na stropě vnitřní expozice. Prostor pro zvířata je několikanásobně větší, než pro návštěvníky – přesně tak, jak by to bylo v nějaké in-situ pozorovatelně v zátoce řeky Indus.
Technicky je pavilon lichoběžníkový betonový kvádr se střešními světlíky, zabalený do zateplovacího systému, který má obklad z bambusových tyčí, dovezených z Kolumbie, protože tam byly k dispozici stonky o větším průměru, než kdyby se vezly z Asie. Uvnitř je tzv. paludárium, tedy kombinace akvária a terária. Voda v bazénu je 27 °C teplá, neustále proudí od vodopádu k filtrům, kterými proteče celý objem bazénu – 75 m3 vody – jednou za dvě hodiny. Filtry se čistí zpětným chodem jednou za den, díky technologii s dmychadly je spotřeba vody 2-3 m3 na jedno praní. Totéž množství se musí do systému doplnit. V sestavě filtrů je sice UV filtr, ale snahou chovatelů je, aby voda byla tzv. živá, ne jako v plaveckých bazénech. Neupravuje se ani chemicky, ph se jen sleduje. Voda se zahřívá vytápěnými plážemi, ostrovem, a silnými infra-lampami, které svítí téměř ve světle blízkém slunečnímu spektru. Topení na stropě je záloha. Vzduchotechnika ofukuje teplým vzduchem skla ze strany expozice, aby se nerosila, protože rosný bod je vysoko díky vysoké teplotě vzduchu a vysoké vlhkosti, která vzniká odparem z bazénu při teplotách vzduchu na úrovni teploty bazénu. Při teplotě vzduchu 27 °C a vlhkosti 65 % je rosný bod 19,7 °C. Pokud by návštěvnický přístavek – pozorovatelna – nebyl vytápěný a teplota v zimě klesla třeba na 14 °C, bude teplota každé ze tří 60 mm silných a 600 kg těžkých skleněných tabulí, která tvoří průhled do expozice, 20,5 °C. To už znamená velké nebezpečí, že by se skla zevnitř expozice mohla rosit a návštěvníci by nad vodou nic neviděli. Takže se kromě ofukování skel ještě pro jistotu topí i v návštěvnické pozorovatelně na cca 18 až 20 °C.
V roce 2013 přišla povodeň. Najednou bylo vše jinak. Pracovníci utěsnili oboje dveře a dva průlezy do pavilonu pytli s pískem, aby se tam voda z povodně nedostala. Nepodařilo se. Voda do pavilonu postupně prosakovala, elektřina se musela vypnout, vše přestalo fungovat, pavilon byl nepřístupný. Stalo se však něco zvláštního. Voda sice do pavilonu pronikla, ale přes pytle s pískem se filtrovala, takže dovnitř už natekla bez nečistot. Tím, že byla zpomalena zábranami, pronikala do pavilonu pomalu a tato studená voda ochlazovala teplotu ve vnitřním bazénu postupně. Povodeň byla masivní, ale nezatopila celý pavilon, takže fungoval jako bazén s velmi studenou vodou.
Když voda opadla, chovatelé se blátem brodili k pavilonu. Netušili, co se tam během povodně dělo. Když pavilon otevřeli, uvnitř byl nepořádek a špína. Ale gaviálové byli ve fantastické kondici. Vždyť tohle po tisíce let znají, monzuny přinesou v jejich domovině povodeň z Himálají každý rok, ledová voda na chvíli promění přítoky řeky Indus ve studenou koupel. Gaviáli byli osvěžení a v nejlepší formě. Jako architektovi mi lidé často říkají: „Ty toho musíš tolik vědět o zvířatech, abys pro ně mohl navrhovat.“ Ale já toho o zvířatech moc nevím. Potřebuji kolem sebe spolupracovníky, kteří ovládají zákonitosti přírody jako celku, poznání, které odkryla naše civilizace. Přírodní vědy jako je fyzika, chemie, biochemie. A pak je na mně, uspořádat zákonitosti přírodních věd, technických věd a staletých zkušeností architektury do celostní harmonické stavby, která – a to je důležité – je schopna adaptace na změny, které nevyhnutelně přicházejí s živly, s novými objevy, technologiemi, experimenty nebo novými způsoby péče o zvířata. Pohádka Zlatovláska, ze které je úvodní věta, hovoří obrazně. To, že architektura slouží chovatelům v pavilonu Čambal jako nástroj pro vědecké experimenty a že je připravena adaptovat se na proměny i nahodilosti, to vše mě vede k myšlence, že by ono motto ze Zlatovlásky pro práci pro zoologické zahrady, včetně té architektské, mohlo znít takto: „Učil se přírodní vědy, spolupracoval s mnoha lidmi různých oborů, pozoroval autentický svět přírody, měl odvahu k experimentům, nebál se budoucí adaptace na změny… a pak pomalu začínal rozumět řeči zvířat.“
doc. Ing. arch. Pavel Ullmann
Architekt a pedagog na fakultě architektury. Specializuje se na navrhovaní zoologických zahrad. Je autorem nebo spoluautorem mnoha expozic, pavilonů a Master plánů v zoologických zahradách v Česku, na Slovensku, v USA, v Italii a na Ukrajině. Vystudoval Fakultu architektury v Praze, absolvoval roční Humphrey Fellowship na Rutgers State University v USA, během kterého pracoval v Zoo Bronx, NYC. Je jedním z vedoucích architektů v AND architektonickém atelieru v Praze. www.andarch.cz
