Méně známé dřeviny: Cladrastis

Josef Souček

Většinu dřevin, stromů keřů či lián z čeledi Leguminosae není možné minout bez povšimnutí v době květu. Široce známé rody jako Robinia, Sophora, Laburnum nebo Wisteria upoutají zcela jistě každého pozorovatele. I v takto výrazné konkurenci však velmi vysoko vyčnívají dva málo známé a dnes téměř nepěstované rody řazené taktéž do této čeledi – Cladrastis a Maackia.

Cenné jsou jak výrazným květenstvím (u Cladrastis převislým a Maackia vzpřímeným), tak i nápadně žlutým zbarvením listů v podzimních měsících. Rovněž habitus těchto dřevin je poměrně méně obvyklý a zajímavý, jedná se o menší, většinou od země větvené stromy, nebo, zvláště v případě Maackia, spíše vysoké keře. Oba rody navíc zahrnují minimálně jeden druh, který je v našich podmínkách zcela odolný vůči nízkým teplotám. Nejedná se zároveň o úplné novinky – oba rody se v Čechách pěstují již od začátku 20. století. V tomto článku si blíže přiblížíme alespoň první jmenovaný rod – Cladrastis.

Názvosloví a rozšíření

Název je složeninou řeckých slov klados – větev a thranstos – křehký, jejich překladem tak vzniká český název křehkovětvec. Do tohoto rodu v současnosti spadá v celku osm druhů. V sedmi případech se jedná o stromy, v jednom případě pak o vystoupavý až pnoucí keř. Většina druhů je domácích v Číně. Po jednom druhu se objevují v Japonsku (C. platycarpa) a v Severní Americe (C. kentukea).

Ve starší literatuře, ale i v seznamech botanických zahrad však býval ještě uváděn pod synonymním názvem Virgilia lutea. Tak ho roku 1796 popsal botanik André Michaux ve své knize Historie de arbes forestiers de l’Amerique septentrionale. Prapůvodně ho však zařadil mezi druhy rodu Sophora (Sophora lutea), z kterého ho poté sám vyčlenil do rodu Virgilia (Virgilia lutea). Tento rod dnes zahrnuje dva jihoafrické druhy stromů Virgilia divaricata a Virgilia oroboides s několika kultivary, většinou se lišícími sytostí růžové barvy svých květů. Název Cladrastis byl rodu přiřazen až později. Druh pod rodovým jménem vystřídal do
dnešních dnů nejméně tři názvy druhové (C. tinctoria, C. lutea a C. kentukea).

Asijské druhy jako Cladrastis delavayi (syn. C. sinensis) nebo C. platycarpa se u nás, ačkoli jsou uváděny jako plně mrazuvzdorné (zóna V), prakticky nepěstují, ani v dostupné literatuře není uváděno, že by někdy pěstovány byly. Nabídka těchto druhů v zahraničních školkách je sporadická a lze je proto považovat spíše za rarity i v evropském měřítku. Vzhledem ke své nesporné atraktivitě v době květu se však dá předpokládat, že se svého uplatnění časem dočkají.

Jediným druhem pěstovaným v našich, ale i v evropských podmínkách v širším měřítku je C. kentukea (známý spíše pod synonymním názvem C. lutea). Ani jeho nabídka ve školkařských firmách však není nikterak častá. Tento druh se přitom v Evropě pěstuje již od roku 1802 ve Francii. Dále byl roku 1812 přivezen do Anglie (Kew), roku 1824 do botanické zahrady ve Varšavě a roku 1844 je doložen z pražské Královské obory (Stromovka). V předávacím protokolu průhonického parku je pak uveden pod číslem 2033 a je pravděpodobné, že tato rostlina či její přímé potomstvo se v Průhonicích nachází dodnes.

Cladrastis kentukea je dnes ostrůvkovitě rozšířen ve východní části spojených států amerických. Nejhojnější populace je možné nalézt ve státech Tenessee, Arkansas, Oklahoma, Missouri a Alabama.

V přírodě je možné ho nalézt zpravidla jako sporadickou příměs na dvou poměrně odlišných stanovištích. To první tvoří otevřená stanoviště skalních výchozů či útesů podél vodních toků. Zde se zpravidla jedná o nižší exempláře, které se brzy rozvětvují na několik rovnocenných kmenů. Druhým stanovištěm jsou lesní světliny v dubovo-caryových nebo tsugových porostech, tyto formace lze zřejmě nejlépe přiblížit pojmem suťové a roklinové lesy. V těchto formacích roste vzhledem k vyšší světelné konkurenci jako poměrně velký strom. Zpravidla se větví již od země do několika kmenů, koruna je však vystoupavá a ploše zakončená. Nejmohutnější severoamerický jedinec rostl u městečka Moristown v Pensylvanii, byl téměř 18 metrů vysoký, přes 21 metrů široký a jeho obvod činil 4,88 m.

V Čechách a na Moravě můžeme nalézt několik starých exemplářů (jistě okolo 80 – 100 let) v parcích.

Nejvíce je zastoupen v Průhonicích (cca 6 – 8 jedinců), dále pak v Lednici na Moravě (výsadby mladší 60 let), dále ho můžeme najít například v parku v zámku Hluboká nad Vltavou, Běstvině, Chanovicích nebo v Botanické zahradě Univerzity Karlovy na Slupi. Mladší jedince pak můžeme vidět například v Dendrologické zahradě v Průhonicích, arboretu Žampach nebo pražské Královské oboře.

Charakteristika

Díky svému charakteru růstu neušel Cladrastis divoké těžbě osadníků. Jeho dřevo je na řezu žluté, později světle hnědé, je poměrně pevné, tvrdé a těžké, navíc se snadno leští. Bylo proto využíváno pro výrobu pažeb u pušek, menších kusů nábytku a intarzií.

I v kultuře převládají vícekmenné nebo alespoň brzy se rovnoměrně větvící jedinci. Textura stromů je většinou alespoň během vegetace dosti hrubá stejně jako větvení. Výška většiny exemplářů rostoucích v Čechách a na Moravě nepřesahuje 10 metrů, maximálně 15 metrů. Při dostatku světla je většina jedinců je stejně vysoká jako široká. Kmen je zpravidla mírně pokroucený, u starších jedinců až svalovitý s poměrně tenkou, hladkou, šedou, bukům se podobající borkou. Díky tomu jsou kmeny starších jedinců dosti atraktivní v zimním období.

Kořenový systém pozorovaných jedinců je široce rozprostřený, avšak poměrně mělký, na vlhkých půdách tak u velkých stromů může docházet k vývratům (Průhonice). Z hlediska rychlosti růstu je Cladrastis spíše pomalu rostoucí dřevinou. Díky strohému větvení a hrubé textuře mají mladí jednici zpravidla dosti strnulý habitus, který se až ve vyšším věku pozvolna mění do vzdušné rozvolněné koruny. Mladé rostliny navíc mají tendenci větvit se do několika sobě rovných kmenů. Při nepochopení typického habitu této dřeviny tak mohou nastat značné potíže s jejím zapěstováním během výchovného řezu. Průběžný kmen sice zapěstovat lze, avšak během času se stejně na rostlině vytvoří několik sobě rovných kmínků či alespoň kosterních větví. Tato počáteční neochota tvořit průběžný kmen je patrně také důvodem méně časté nabídky tohoto druhu ve školkách. Při zásazích do stromů v jarních měsících může překvapit poměrně brzký mízotok. Schopnost starších jedinců zavalovat větší rány je malá. Mladší stromy však problém prakticky nemají.

Větve, ačkoliv název rodu svědčí o opaku, nejsou nikterak přehnaně křehké. Ve srovnání například s některými druhy či kultivary akátů (’Casque Rouge’, Robinia hispida aj.) jsou mnohem pevnější. Díky svému větvení se však mohou zlomit spíše pod mokrým sněhem nežli
ve větru. Letorosty i starší výhony bývají zpravidla lysé, šedě zbarvené a opět se nikterak výrazně nevětví. Pupeny jsou postaveny střídavě a během vegetace jsou ukryty v řapících listů. Dominantní pupen na větévce chybí.

Listy jsou lichozpeřené, 30 – 40 cm dlouhé, složené ze 7 – 11 lysých, vejčitých, na konci přišpičatělých bílých lístků. Délka jednotlivých lístků zpravidla činí 7 – 10 cm. Jednotlivé lístky jsou na řapíku postaveny střídavě, řapík navíc zcela ukrývá pupeny (podobně jako například u rodu Platanus). Listy raší v první polovině května, mají světle zelenou barvu a během vegetace
jsou lysé. Na podzim se zbarvují svítivě žlutě, později až žlutohnědě a zpravidla brzy či s prvním větším mrazíkem opadají. Během vegetace strom netrpí chorobami ani škůdci.

Květy se objevují na přelomu května a června. Mají jasně bílou barvu a slabě, ale velmi příjemně voní. Jednotlivé kvítky jsou do tří centimetrů dlouhé, uspořádané ve 20 – 40 cm dlouhých převislých latách. Při normálním průběhu počasí květy vydrží zhruba 14 dní, maximálně tři týdny. V době květu prakticky celý strom zbělá. Ve větší míře se však květy objevují zhruba jednou za dva roky. Řada autorů tak popisuje střídavé kvetení jako handicap. Plné kvetení generativně množených rostlin se dostavuje mezi 10 a 20 rokem věku. Plodem je zprvu zelený, později suchý šedý lusk zhruba 7 – 8 cm dlouhý, obsahující většinou 1 – 3 semena podobná akátu. Lusky, složené stejně jako květy do lat, vydrží na většině jedinců celou zimu a opadávají postupně až v následujícím roce.

Nároky a využití

Z hlediska nároků je hlavním úspěšným předpokladem růstu dostatek světla. I v mírném zástinu se Cladrastis často vyklání z osy růstu. V hlubším stínu pak jedinci mohou ztrácet celé větve a být výrazně deformováni. Cladrastis upřednostňuje optimum, tedy hluboké, živné a mírně vlhké půdy. Zdravé, dobře ujmuté rostliny však mohou snášet i výraznější přísušky. Déle trvající sucho může vést k růstovým deformacím a prosychání. Druh by se také zřejmě nebyl schopen vyrovnat s dlouhodobě zaplavovanou kořenovou zónou. Tolerance vůči zasolení není u druhu známa.

Ze všech popsaných nárokových i estetických charakteristik vyplývá, že Cladrastis kentukea lze prakticky použít pouze jako výrazný solitérní akcent, buď samostatně, nebo v menších, stejnorodých skupinách. Přípustné je také jeho použití v lemech a okrajích porostů. Jiné použití, například jako kosterní dřeviny, stromu do alejí či pěších zón, by zřejmě nebylo vhodné. Díky těmto charakteristikám nebude tento druh zřejmě nikdy používán v masovém měřítku. Větší rozšíření by si však jako jedna z nejnápadněji a nejatraktivněji kvetoucích dřevin jistě zasloužil.

V nabídce některých firem (záměrně se vyhýbám termínu školkařských) se dnes objevují zejména menší velikosti (100 – 150 cm). Při troše práce lze v německých i holandských školkách sehnat vcelku pěkné exempláře ve velikostech 14 – 16 cm. Většina jedinců je množena semenem (i když se jako možné uvádí i kořenové řízky, nelze počítat s brzkou dobou květu).

Ze dvou kultivarů stojí za zmínku výrazně růžově kvetoucí ’Pink Perkins’ (synonymum ’Rosea’) nalezený, zřejmě po hmatu, roku 1930 u Parkinsovy školy pro slepce ve Watertownu v americkém státě Masatchused. Charakteristika jedince je totožná, pouze jeho květy mají světle růžovou barvu. Kultivar je na trhu pouze v menších velikostech. V Čechách se pěstuje v botanické zahradě v Praze Tróji.