Michal Richter
Anotace:
Topoly (Populus) nejsou v současné zahradní praxi příliš využívanou skupinou dřevin. Mezi téměř neznámé z uvedeného rodu náleží tzv. velkolisté topoly s působivými listy a celkově zajímavým habitem, jehož možnosti nejsou v zahradně-architektonické tvorbě doposud zcela nalezeny. Z uvedené skupiny se občasně v našich podmínkách pěstují topol chlupatý (P. lasiocarpa) a topol Wilsonův (P. wilsonii). V mnoha charakteristických vzhledových znacích jsou si podobni; téměř identické jsou pak jejich nároky i přirozené habitaty. Ač se jeví jako dřeviny perspektivní, potenciálně vhodné do městských prostor, relativně nenáročné a svým způsobem i pohledově zajímavé, jejich obtížná množitelnost je výsledkem nulové nabídky těchto druhů v okrasných školkách a prodejnách. Odzkoušený není rovněž téměř anonymní mezidruhový kříženec výše zmíněných topolů P. ×wilsocarpa.
Klíčová slova:
Populus, Leucoides, topoly, velkolisté topoly, dřeviny, pěstování
Oborové docenění rodu Populus L. má bezpečně mezery, ač skýtá velmi účinný a pestrý potenciál. Počínaje použitím velmi odolných a ekologicky plastických druhů jakožto dřevin pionýrských či melioračních přes zřídka používanou skupinu dřevin dočasných výplňových, jako mohutných solitér větších zámeckých zahrad, parků a krajinářských komplexů, dále vytrácejících se nových výsadeb pyramidálních a sloupovitých topolů v morfologicky charakteristických typech krajin i mimo ně až po zajímavé a výrazné solitéry vhodné do širokého spektra typů objektů zeleně či dřeviny s významem včelařským (například balzámové topoly ve vyšších polohách). Takovými zástupci, které je téměř nemožné vypátrat na seznamu alespoň občasně pěstovaných a vysazovaných dřevin, jsou i topoly velkolisté.
Topoly náleží k čeledi Salicaceae. Výrazně odlišný je názor na počet druhů. Ten se pohybuje v rozmezí sotva přesahujícím dvě desítky druhů po více než sto. Kultivarů, selekcí, hybridů a klonů jsou tisíce, stejně tak je vysoký počet nově popisovaných, přehodnocovaných a přesouvaných taxonomických jednotek nižších než druh. I ty velkou měrou přispívají k nesourodému pojetí druhů.
Tradiční (starší) taxonomické pojetí rodu vyčleňuje čtyři sekce: topoly černé (sekt. Aigeiros), bílé (Leuce), balzámové (Tacamahaca), velkolisté (Leucoides) a u nás nepěstovatelné topoly turangové (Turanga) s těžištěm přirozeného výskytu v nejteplejších oblastech areálu rodu.
Novější revize udává „pouhých“ 29 species, zato hned v šesti sekcích. Zařazení druhů do sekcí vychází převážně z přirozených hybridizačních bariér, nicméně některé druhy jsou při křížení ochotny bilancovat za hranice vlastní sekce.
K topolům ze sekce „velkolistých“ jsou klasicky přiřazovány čtyři druhy, v pojímání menších druhů pak počet species a varietas výrazně narůstá. Uveďme topol chlupatý či chlupatoplodý (P. lasiocarpa Oliv.) ve dvou varietách; topol Wilsonův (P. wilsonii Schneid.) s rozdílným náhledem na množství variet; pravděpodobně bez národního pojmenování zůstává P. glauca H. H. Haines – mnohdy samostatně neuznáván a přiřazován k předchozímu; topol nafialovělý či fialkový (P. violascens Dode); topol sečuánský (P. szechuanica Schneid.) – opět ve dvou přirozených odrůdách; topol různolistý (P. heterophylla L.); jeden snad perspektivní kříženec v rámci sekce – Populus ×wilsocarpa S.Bartkowiak & W.Bugaa a případně další druhy podle taxonomického přístupu. Všechny výše uvedené nativní taxony mimo jeden jsou
původní na asijském kontinentu. Onu výjimku tvoří topol různolistý původem z východní části severoamerického světadílu; kříženec pak několikrát vznikl v Evropě. Topoly s velkými listy možná náleží k fylogeneticky nejstarším z recentních druhů.
Topol Wilsonův a topol chlupatý – jakožto alespoň v malém měřítku rozšířené a v praxi poněkud omezeně odzkoušené druhy – nás budou také z pohledu sadovnicko-dendrologického zhodnocení zajímat.
Přirozené rozšíření a typologie stanovišť
Oba výše zmíněné topoly obsazují obdobné až totožné přirozené habitaty, téměř se neliší ani jejich oborové využití a ekologicko-pěstitelské nároky.
Mezi základní faktory podmiňující úspěšný růst topolů obecně patří dostatek světla a půdní vláhy. V tomto ohledu oba diskutované druhy nejsou výjimkou. Ač topol chlupatý vykazuje slušnou odolnost mrazovým teplotám, je to dřevina s těžištěm areálu horského subtropického klimatu. O jeho teplotní přizpůsobivosti a naopak vyšších nárocích na vlhkost a vláhu svědčí výšková zonace jeho rozšíření vymezená zhruba nadmořskou výškou 1300-3500 metrů. Roste ve smíšených lesích (například ve společenstvech se Sorbaria arborea, Sorbus hupehensis, Pinus armandii či Abies fargesii), jeho výskyt je však vázán na světlá, porostem nezapojená
místa lesa a často vstupuje až do samotných řečišť horských kamenitých potoků či zátočin. Velká část areálu zahrnuje provincii Sichuan, jižně pak zasahuje do provincií Guizhou a Yunnan a do provincie Hubei, kde jej roku 1888 objevil A. Henry. Klimatologické charakteristiky různých částí areálů jsou rozdílné – například úhrn ročních srážek je rozptýlen do hodnot 600-1200 mm; jejich velký podíl spadne během letních monzunů, průměrné roční teploty se pohybují cca mezi 7-16 °C.
Areál topolu Wilsonova se rozkládá v provinciích Sichuan, Hubei, Xizang a Yunnan v rozpětí 1300-3400 metrů nadmořské výšky, kde zaujímá zejména údolní polohy horských řek. Klimatické faktory a ostatní podmínky těchto stanovišť jsou obdobné a ve velké míře se překrývají s topolem chlupatým.
Botanický popis a historie
Topol Wilsonův i topol chlupatý rostou výrazně pozvolněji, než jsme zvyklí u jiných zástupců rodu, a to i v mládí.
Populus lasiocarpa Oliv.
Přirozeně dosahuje výšky přes 20 metrů, v našich podmínkách je obyčejně o něco nižší. Koruna je vejčitá – válcovitá, s přibývajícím časem výrazněji nepravidelná, kůra v mládí hladká, borka hluboce brázditá a odlupující se vertikálně v dlouhých plátech. Větvičky (letorosty i výhony) jsou velmi tlusté, v mládí chlupaté, pupeny výrazně lepkavé a lesklé, rovněž velmi velké. Výrazně kožovité listy jsou obyčejně dlouhé 20-30 cm s vyniklou a obzvláště na rubu silně vystouplou hlavní žilnatinou, která listy armuje a spolu s řapíkem je načervenalá. Na bázi jsou listy srdčité, při řapíku mají dvě patrné žlázky, po obvodě čepele pilovité, na vrcholu mnohdy dlouze a výrazně špičaté, přičemž špička je zahnuta k zemi nazpět. V mládí oboustranně chlupaté, později téměř olysávající.
Topol chlupatý bývá příležitostně jednodomý. Po svém objevu 1888 se dostal roku 1904 do školek Veitche, kam zaslal rouby E. H. Wilson.
Populus lasiocarpa Oliv.
Přirozeně dosahuje výšky přes 20 metrů, v našich podmínkách je obyčejně o něco nižší. Koruna je vejčitá – válcovitá, s přibývajícím časem výrazněji nepravidelná, kůra v mládí hladká, borka hluboce brázditá a odlupující se vertikálně v dlouhých plátech. Větvičky (letorosty i výhony) jsou velmi tlusté, v mládí chlupaté, pupeny výrazně lepkavé a lesklé, rovněž velmi velké. Výrazně kožovité listy jsou obyčejně dlouhé 20-30 cm s vyniklou a obzvláště na rubu silně vystouplou hlavní žilnatinou, která listy armuje a spolu s řapíkem je načervenalá. Na bázi jsou listy srdčité, při řapíku mají dvě patrné žlázky, po obvodě čepele pilovité, na vrcholu mnohdy dlouze a výrazně špičaté, přičemž špička je zahnuta k zemi nazpět. V mládí oboustranně chlupaté, později téměř olysávající.
Topol chlupatý bývá příležitostně jednodomý. Po svém objevu 1888 se dostal roku 1904 do školek Veitche, kam zaslal rouby E. H. Wilson.
Populus wilsonii Schneid.
Dosahuje obvykle nižšího vzrůstu, zhruba 15 metrů (vzácně v Evropě, v domovině běžně, vyšší) při pravidelnější a uzavřenější koruně. Výhony jsou lesklé a lysé šedozelené, letorosty rovněž lysé olivově načervenalé, nejsou tak tlusté jako u topolu chlupatého. Pupeny jsou poměrně veliké, nejčastěji slabě lepkavé. Listy kožovitého charakteru, cca 15-25 cm dlouhé s širokou, na bázi srdčitou až zaoblenou čepelí, na obvodě zubatou až pilovitou, tmavě zelené barvy, vrchol krátce špičatý. Nafialovělý řapík je poměrově k velikosti čepele delší než u předchozího druhu (přibližně polovina až třetina celkové délky listu).
Taxon nese druhový název po svém objeviteli E. H. Wilsonovi, který jej „odkryl“ roku 1907 a následně zaslal do světa přes Arnold arboretum.
Architektonické vlastnosti
Topol chlupatý i topol Wilsonův se vyznačují hrubou a těžkou texturou, charakter větvení a tvar koruny však mají odlišný.
Topol chlupatý je zpravidla řídce větvený, čímž mohou v období olistění v koruně vynikat světlá místa. Hlavní větve bývají nasazeny pod tupým až téměř pravým úhlem, vystoupavější tendenci mají zejména nejmladší osy u mladistvých jedinců. Tvar koruny je široce kuželovitý až válcovitý. Celkově působí neuspořádaným a velmi hrubým dojmem. V době vegetačního klidu jsou rovněž dobře patrné obzvláště koncové velké pupeny.
Naproti tomu topol Wilsonův má korunu v mládí vejčitého tvaru, hustou a uzavřenou, v době vegetace „uhlazenější“, větve nejnižších řádů poměrově k předchozímu menší tloušťky. U starých jedinců je méně pravidelná, nahoře zaoblená, jednotlivé větve se mohou více „rozklesávat“, koruna se otevírá a prosvětluje. S ohledem na obecnou světlomilnost topolů se u tohoto druhu s hustěji větvenou korunou soustřeďuje olistění především na korunový obvod.
Listy jsou spolu s celkově malou korunou těmi faktory, které z velkolistých topolů činí zajímavé a esteticky cenné dřeviny exotického vzezření. Velkolisté topoly raší pozdně, přibližně počátkem května, a zároveň s rašením kvetou (kvetení začíná namnoze již o něco dříve během konce dubna – i tak je pozdní a tvoří jednu z přirozených hybridizačních bariér). Bádavého pozorovatele mohou z menší vzdálenosti zaujmout žlutozelená květenství samčích i samičích jehněd dlouhá 15-20 cm s růžovými bliznami. Plody se tvoří téměř výlučně při společné přítomnosti prašníkových i pestíkových jedinců.
Rašící listy jsou šedozelené, především z rubové strany s výraznými šedobílými chlupy. Podle charakteru stanoviště a zeměpisné polohy raší a kvetou uváděné druhy přibližně ve stejnou dobu, případně topol Wilsonův raší a kvete o několik dní dříve (až 7-10 dnů).
Během vegetace je topol chlupatý nevýrazně tmavě zelený, na rozdíl od matně velmi tmavé, z rubu lehce nasivělé zeleni listů topolu Wilsonova (byť je i tento při rašení svěže a leskle zelený).
Podzimní probarvování není příliš efektní – pokud tomu průběh počasí přeje, je výrazněji žluté, v méně příznivých letech jen nezáživně žluto-zelené, nebo listí pouze hnědne. Stromy opadávají středně pozdně, asi počátkem října. Občas bývá opad listů rychlý.
Rajonizačně jsou vhodnými oblastmi pro pěstování obou druhů výrobní typy I a II, na dobře volených chráněnějších lokalitách bez dalšího výraznějšího omezení až do III. stupně (tedy nejnižší polohy až do asi 700 m n. m., topol Wilsonův jen asi do 400-500 m n. m.) s přihlédnutím na požadavky čerstvých, vodou dobře zásobených a živnějších půd, což splňují zejména nivní půdy s vysokou hladinou podzemní vody. Neměli bychom ale opomenout jejich dobrou propustnost, abychom se vyhnuli problémům se špatným vyzráváním, zimním namrzáním a jiným patogenním poškozením kořenového systému. Na půdách lehkých, suchých či vysýchavých a málo živných rostou tyto topoly neochotně, zakrňují a vytváření nepravidelné koruny.
Topol chlupatý se jeví a běžně udává jako výrazně odolnější drsnějšímu klimatu, přičemž uspokojivě roste až do našich podhůří či nižších horských poloh (zde může být výběr konkrétní lokality kritický). Starší exempláře namrzají na mladším dřevě jen během velmi tuhých zim. V tomto ohledu je zajímavé, že například v Polsku je uváděn topol Wilsonův jako výrazně mrazu odolnější než topol chlupatý. Obecně se jedná o problematiku malé odzkoušenosti taxonů s velmi omezeným výskytem v kultuře. Z přítomnosti velmi nízkého počtu jedinců se dělají jistější závěry spolehlivě dokumentující ekologicko-pěstitelské a topoklimaticky nároky velmi obtížně. Přiměřená zimní ochrana nových výsadeb může být užitečná.
Roloff a Bärtels řadí topol chlupatý rajonizačně (Hardiness Zone) do zóny 6a (-20,6 až -23,3 °C), topol Wilsonův pak do oblasti 6b (-17,8 až 20,5 °C). Vlivem pozdního rašení mnohdy unikají pozdním mrazíkům v nižších polohách.
Snášenlivost k působení exhalací je dobrá, tolerantnost k zasolení půd by bylo třeba ve větším rozsahu odzkoušet. Velkolisté topoly v našich podmínkách řadíme ke krátkověkým dřevinám s teoretickou životností na příznivých stanovištích okolo 100 let, v praxi se však efektivní a provozně funkční životnost naplňuje již zhruba mezi 50-80 lety.
Potenciální využitelnost velkolistých topolů je na vhodných stanovištích poměrně široká, bohužel prakticky omezená nedostupností školkařských výpěstků nejen u nás, ale také v zahraničí.
Mimo výsadby ve sbírkových objektech je lze uplatnit do menších až zcela malých objektů (rodinné zahrady a předzahrady, zahrady atriového typu…), pro celkově exotický vzhled jako výraznou solitéru či do rozvolněných menších skupin v uplatnění pro pohled zblízka, k odpočívadlům či stavebně architektonicky specifickým stavbám, na břehy rybníků, malých ploch zeleně intravilánů, k vytváření kontrastů velikostí a textur, či do stromořadí a alejí, a to i do uličních, pokud zajistíme dobré podmínky pro rozvoj kořenového systému. Vzhledem k možnosti pěstování pouze vybraného pohlaví odpadají problémy s alergenními plody, jistým negativem při možném použití na frekventovaných místech je opad velkých listů s výraznými řapíky.
Dokončení článku najdete na
www.zahrada-park-krajina.cz.
Ing. Michal Richter (1981)
Absolvent Zahradnické fakulty v Lednici. Asistent na Ústavu biotechniky zeleně ZF MENDELU v Lednici a učitel odborných předmětů na SZaŠ Ostrava. Profesní zaměření na dendrologii a klasifikaci dřevin. Studijní pobyt na Wroclaw University of Environmental and Life Sciences.
LITERATURA:
BARTKOWIAK S. et BUGAŁA W. (1978): Populus × wilsocarpa nowy mieszaniec topoli otrzymany w Arboretum Kornickim. Arboretum Kornickie 23: 219–232.
HIEKE, K. (1984): České zámecké parky a jejich dřeviny. SZN, Praha.
HIEKE, K. (1985): Moravské zámecké parky a jejich dřeviny. SZN, Praha.
KAVKA, B. (1969): Zhodnocení hlavních druhů listnatých stromů… Acta Pruhoniciana 22, Průhonice.
MOTTL, J. (1989): Topoly a jejich uplatnění v zeleni. Aktuality VÚKOZ Průhonice.
ROLOFF, A. et BÄRTELS, A. (2006): Flora der Gehölze. Eugen Ulmer, Stuttgart.
SCHENCK, A. C. (1938): Fremdländische Wald- und Parkbäume (Band 1, 3). Paul Parey, Berlin.
Populus×wilsocarpa Beloni:www.gartnerforbundet.no
