Aleš Látr

Výskyt houbových struktur v buňkách rhizomu (předchůdce kořene suchozemských rostlin) u druhu Aglaophyton major (Taylor et al., 1995) je datován do období před více než 400 miliony let, kdy rostliny přecházely z vody na souš. Vztah mezi houbou a rostlinou byl v té době velmi výhodný a časem se stal jedním z hlavních způsobů získávání živin z půdy.

Jednalo se o endomykorhizní symbiotické houby, které v dnešní době vytváří symbiotický vztah až s 80% všech rostlinných druhů. Později došlo k vytvoření specializovanějších symbióz – ektomykorhizní, erikoidní a orchideoidní mykorhizní symbiózy. Naopak ve stejné době došlo k vymizení této závislosti u některých rostlin a ty se staly zcela nemykorhizními (Brundrett, 2002). 

Mykorhizní symbióza funguje do dnešních dnů a označuje oboustranně prospěšný vztah mezi půdní houbou a rostlinou. Mykorhiza je pak slovo používané pro označení duálního orgánu, který vznikne poté, co se půdní houba napojí na kořen rostliny. Po napojení začne houba prorůstat do okolní půdy a tvoří rozsáhlou síť vláken (hyf), které zajišťují kontakt rostliny s půdním prostředím. Pro lepší představu, o jaký organismus se jedná, představte si, že 1 g půdy může obsahovat desítky metrů vláken mykorhizních hub (Leake et al., 2004). Bezpochyby můžeme konstatovat, že díky této schopnosti růstu je mykorhiza jedním z největších organismů na naší planetě. 

Mykorhiza má pozitivní vliv nejen na půdu, ale i na samotné rostliny. Dokáže zvýšit jejich odolnost vůči stresovým faktorům, jako je např. sucho či přesazení, a zlepšit životní podmínky při prudkých klimatických změnách. Mykorhiza taktéž slouží jako přirozená ochrana a bariéra vůči půdním chorobám houbového původu a díky ní se u rostlin navyšují prospěšné látky, jako např. antioxidační látky a vitamíny u plodů zeleniny. Velký vliv má aplikace mykorhizních hub ve ztížených a problematických podmínkách. Díky spolupráci s půdní houbou mají rostliny šanci růst a prospívat i v kontaminovaných půdách či na výsypkách. 

Po celém světě probíhá výzkum mykorhizních symbióz a komerční testování mykorhizních přípravků. Česká firma Symbiom, s.r.o., se již řadu let zabývá výzkumem, vývojem a výrobou mykorhizních přípravků a je známá po celém světě. Účastnila se řady vědeckých projektů pod záštitou EU a došla k řadě praktických poznatků. Produkty této firmy se navzájem doplňují a poskytují rostlinám maximální podporu. V případě poptávky je možné dodat produkt certifikovaný pro ekologické zemědělství, ale např. i pro konkrétní klimatické podmínky.

V nenarušených přírodních ekosystémech se mykorhizní symbióza vyskytuje ve dvou základních typech:

Podélný řez kořenem
  • Endomykorhiza je charakteristická pronikáním mykorhizní houby do vnitřního prostoru buněk kořenové kůry hostitele.
  • Ektomykorhiza je odlišná tím, že proniká pouze do mezibuněčných prostor kořenové kůry.

Nejrozšířenějším typem endomykorhizní symbiózy je arbuskulární mykorhiza. Jedná se o nejméně specializovaný (nejvíce univerzální) typ mykorhizy a je charakterizován tvorbou vnitrobuněčných struktur zvaných arbuskuly, ve kterých dochází k intenzivní výměně látek a informací (Gryndler, 2004). Pomocí mycelia, které prorůstá do vzdálenosti až desítek centimetrů, se u mykorhizních rostlin významně zvětšuje absorpční povrch kořenového systému a čerpání živin až 700krát (Vosátka, 2002). Arbuskulární mykorhizní houby jsou obsaženy např. v přípravku Symbivit. Přípravek je tvořen šesti izoláty arbuskulárních hub, čímž je zajištěno co nejširší použití a fungování až u 80 % všech rostlinných druhů.

Podtypem endomykorhizy je mykorhiza erikoidní, která se tvoří pouze u rostlin řádu Ericales. Je typická pro kyselé biotopy s nízkým obsahem minerálních látek v půdě, vysokým poměrem C : N (Cairney, 2000) nebo nízkým pH (např. vřesoviště a rašeliniště). Erikoidní houby produkují speciální enzymy, které jim umožňují čerpat látky z komplexních organických zdrojů pro rostliny běžně nepřístupných, jako např. peptiny, proteiny, chitin (Leake&Read, 1989; Kerley&Read, 1997). Erikoidní mykorhizní symbiózu můžete získat pomocí aplikace přípravku Rhodovit , který obsahuje tři izoláty ve formě tekutého mycelia. Tyto druhy mají schopnost přežívat v extrémně kyselém a na živiny chudém prostředí a ochránit jemné kořeny rostliny z čeledi Ericaceae (typické pro severní polokouli) a Epacridaceae (typické pro jižní polokouli). 

Ektomykorhizu tvoří přibližně 2 000 rostlinných druhů (Meyer, 1973), většinou stromů a keřů. V našem pásmu se jedná především o stromy, např. smrky, jedle, borovice, duby, buky, lípy atd. Mycelium ektomykorhizních hub tvoří na povrchu kořene houbový plášť, který prorůstá do mezibuněčných prostor kořenové kůry a tvoří tzv. Hartigovu síť. Hyfy (houbová vlákna) se rozrůstají až do vzdálenosti několika metrů od povrchu kořene. Ektomykorhiza je jediný typ mykorhizy, který tvoří plodnice. Ektomykorhizní houby reprezentuje přípravek Ectovit, který se aplikuje při výsadbách stromů nebo ve školkařství. Produkt obsahuje čtyři houby v podobě mycelia na agarovém nosiči a dva izoláty v podobě spor, jež jsou smíchány s živinami a hydrogelem. Vysazovaný strom tak získá veškerou možnou pomoc pro lepší ujmutí, čímž se sníží mortalita vysazovaného materiálu. 

Aplikace mykorhizních hub se může v krátké budoucnosti stát náhradou za konvenční hnojení průmyslovými přípravky. Hlavním důvodem je uváděná až 70% potenciální úspora rozpustných hnojiv při pěstování mykorhizních rostlin (Vosátka, 2002; Gryndler, 2004) a ochrana před vyplavováním živin do spodních vod. Mykorhiza se může velmi rychle stát odpovědí na problémy spojené s ozeleňováním rozmanitých stanovišť a zároveň zachováním přirozené stability životního prostředí.

RNDr. Aleš Látr, Ph.D. (1979)
UP Olomouc, PřF, PhD v oboru botanika, specializace: orchideoidní mykorhiza, dále Magistr v učitelském oboru s aprobací: biologie, zeměpis. Nyní pracuje ve firmě Symbiom, s.r.o. jako vědecký pracovník, řešení a koordinace vědecko-výzkumných projektů; specializace: arbuskulární mykorhiza.

Použitá literatura:

  • BRUNDRETT, M. C. (2002): Tansley review no. 134: Coevolution of roots and mycorrhizas of land plants. New Phytologist 154: 275–304.
  • CAIRNEY, J. W. G. (2000): Evolution of mycorrhiza systems. Naturwissenschaften 87: 467–475.
  • GRYNDLER, M., BALÁŽ, M., HRŠELOVÁ, H., JANSA, J. & VOSÁTKA, M. (2004): Mykorhizní symbióza – O soužití hub s kořeny rostlin. Academia, Praha, 366 p.
  • KERLEY, S. J. & READ, D. J. (1997): The biology of mycorrhizal in the Ericaceae. XIX. Fungal mycelium as a nitrogen source fot the ericoid mycorrhizal fungus Hymenoscyphus ericae and its host plant. New Phytologist 136: 691–701.
  • LEAKE, J. & READ, D. J. (1989): The biology of mycorrhizal in the Ericaceae: XIII. Some characteristics of the extracellular proteinase activity of the ericoid endophyte Hymenoscyphus ericae. New Phytologist 112: 69–76.
  • LEAKE, J., JOHNSON, D., DONNELLY, D., MUCKLE, G., BODDY, L. and READ, D. (2004): Networks of power and influence: the role of mycorrhizal mycelium in controlling plant communities and agroecosystem functioning. Canadian Journal of Botany 82(8): 1016–1045.
  • MEYER, F. H. (1973): Distribution of ectomycorrhizae in native and man-made forests. In: Ectomycorrhizae. Eds Marks, G. C. and Kozlowski, T. T., pp. 79–105. Academic Press, New York, USA. 
  • TAYLOR, T. N., REMY, W., HASS, H. & KERP, H. (1995): Fossil arbuscular mycorrhizae from the early Devonian. Mycologia 87: 560–573.
  • VOSÁTKA, M. (2002): Houbový internet v půdě. Živa 5: 203–205.
Zpět