Text: RNDr. Jiří Sádlo, CSc.
Foto: RNDr. Jiří Sádlo, CSc.
Zplaňující okrasné rostliny jako ekologické riziko, to je stále žhavé, otevřené téma. Mění se jeho kulisy, kontexty a aktéři, ale sám problém zůstává a definitivně jej nelze vyřešit nikdy. Věnovat se zplaňování nás krátkodobě zdržuje od práce, zato dlouhodobě to všem prospívá, jenže to zjistíme vždy až časem. Je to tedy podobné jako s hygienou, úklidem, láskou nebo vzděláním. Podívejme se, co všechno nám brání vyřešit okrasné zplaňování jednou provždy. Co následující kapitola, to jedna z příčin.
Zmatek v pojmech
Abychom si porozuměli, začneme od pojmů, protože ty se rády pletou a je potřeba mluvit o podobných věcech podobnými slovy. Nepůvodní, neofytní, invazní rostlina a biologická invaze naprosto neznamenají totéž. Nepůvodní taxony (tedy druhy nebo kultivary) se na naše území dostaly až přičiněním člověka. Spadají sem náhodou zavlečené plevele (například turan kanadský), druhy záměrně zavlečené včetně plodin (pšenice) a také druhy uměle vytvořené, jako jsou macešky Viola × wittrockiana. Původní jsou pak všechny ostatní, jen zůstává stále sporné, jak vlastně hodnotit třeba zahradní kultivary původní sedmikrásky či dobromysli. Teď historicky. Původní druhy, třeba kopřiva dvoudomá, pýr plazivý a bršlice kozí noha, tu rostly už od dob ledových jako rychlí kolonizátoři volné půdy. Později sem lidské aktivity zanesly první migrační vlnu, objevily se tu archeofyty, dávní, leč nepůvodní příchozí z pravěku a středověku. Už s osivem prvních zemědělců přišel třeba planý vlčí mák nebo pcháč oset, jsou tu tedy s námi už 7 500 let. Párová kategorie k nim jsou neofyty, opět nepůvodní, ale až z novověku, tedy nejvýš od 16. století. V měřítku zahrady je ovšem jedno, zda plejeme domácí bršlici, anebo zlatobýl z Ameriky. Ale na větší škále už jsou rozdíly. Chování původních druhů a archeofytů dokážeme aspoň zčásti předpovídat, kdežto většina neofytů je tu krátce, takže jejich chování se teprve formuje, a často k horšímu. A také nejcitlivěji reagují na současné změny v krajině. Celkově fungují původní druhy jako staré konzervativní firmy, kdežto standardní neofyty jsou, jak se říká, neřízené střely. Proto rozlišujeme expanze původních druhů, a různě úspěšné invaze druhů nepůvodních. S expanzními druhy nám nezbývá než se smířit, nakonec jsou u nás zásadně původnější než my. Jiné je to s druhy invazními – když už jsme si je zavlekli, zavazuje nás to je bedlivě kontrolovat, případně se jich i zase zbavit a nové stejně rizikové sem ani nepustit. To se silně týká právě zplaňování neofytů okrasného původu.
Bestiář extrémních názorů
Diskuze o zplaňování se snadno polarizuje do krajních názorových opozic, a tam končí diskuze a začíná hloupá hádka. Snadno lze říci obecně, proč okrasné zplaňování rostlin škodí přírodě i lidem. Ano, některé zplanělé druhy silně konkurují, snižují druhovou rozmanitost, mění ráz ekosystémů a oslabují jejich schopnost udržovat rovnováhu v přírodě a poskytovat nám ekosystémové služby. Už hůř to lze hodnotit speciálně, tj. pro jednotlivé taxony v konkrétních územích a typech stanovišť. Ještě méně pak lze odhadnout budoucí zplaňování taxonu, ale to pořád není všechno. Totiž vůbec nejhůř se přijímá fakt, že je okrasné zplaňování skutečný problém, za nějž si můžeme sami a je potřeba na něj reagovat v teorii i v praxi. Z diskuze okolo okrasného zplaňování napřed ustřihneme krajní názory, abychom se pak už s jejich zastánci nemuseli moc bavit. Není o čem. Šíře názorů je v pořádku, ale čím jsme blíž následujícím krajnostem, klesá šance vůbec rozumně diskutovat. Když se člověk hádá s hlupákem, brzy se hádají dva hlupáci. Ale pozor, na každém z názorů cosi rozumného zůstává, žádný z nich není, jak se říká, hloupost prostá.
• Příroda se má nechat, jak byla od věků, a nic cizorodého do ní nepatří. Vyhubte ty zelené migranty!
Vymýtit zplanělou populaci je běžná a správná praxe, ale nepůvodnost není argument. Dokdy asi trvaly časy původnosti, kterou chceme navrátit? Postupně byl u nás skandální novinkou vlčí mák, violka vonná, slunečnice, akát a komule. Ostatně i Čechy se Čechám začalo říkat až dlouho poté, co jsme od původnějších obyvatel v míru přejali jména ještě předkeltská – třeba Moravu, Vltavu a Říp.
• Přírodě se má nechat, co sama dokáže. Zplanělci jsou úspěšní, tudíž v pořádku, a nemají se omezovat.
Tohle se snadno říká v obecné rovině, ale ne v pralese původních kopřiv a nepůvodní křídlatky, ze kterého chcete vykouzlit zahradu. Když už jsme si sem ty druhy zavlekli a umožnili jim úspěch, stáváme se jedním z hráčů, a ne porotcem, který jen z tribuny počítá body. Přesto na této myšlence něco je. Domovské právo není odvěké, získává se za odměnu. Třeba akát si ho už leckde vydobyl, třeba v Praze přes Seiferta a Nezvala, v Brně přes Skácela a Tomečka – chcete snad lepší doporučení?
• Příroda je podružná, důležitější je naše civilizace a výdělek. Problém se zplanělci se přehání.
Dokonce se tvrdívá, že si zplaňování ekologové vymysleli, jen aby se zviditelnili otravováním národa. Příroda je prý jenom materiálem k pragmatickému využití. Dáme jí pár rezervací, a zbytek je náš. Tak to sice nikdo neřekne, zato tak jedná. Výsledkem je brutální ozeleňování místo zahradní a krajinné architektury, péči o rostliny nahrazují tupí odstraňovači biomasy. A to je živná půda pro zplanělce okrasného původu.
• Jak to je s přírodou, kulturou či okrasným zplaňováním, je vcelku lhostejné, jde jen o to stanovit a dodržovat pevná a jednoduše kontrolovatelná pravidla.
Tento přístup je hodně nebezpečný, vede k plošně aplikovaným seznamům druhů, které je pěstovat zakázáno, nebo ještě hůř, které se pěstovat smějí. Velký pozor, u živočichů se už plánují pozitivní seznamy: Chováte ještěrku, která není vyjmenována? My vám ji vyhubíme a potrestáme vás. Kvůli ekologii, přece. Když tyto extrémy vyhodíme z kola ven, zůstává pořád dost lidí ochotných diskutovat, a ovšem zůstává i spor. Účastní se ho „zahradníci“ včetně například krajinných architektů či urbanistů, „biologové“ včetně například ochranářů či krajinných ekologů, a do třetice „laická veřejnost“. Onehdy jsem měl to štěstí mluvit o tom dva dni po sobě s lidmi, které v široké škále přístupů a profesí spojuje okrasné pěstování a zájem o nepůvodní druhy. Ukázalo se, že toho víme pořád víc o kytkách i o sobě, víc si spolu rozumíme, a přitom se často názorově lišíme; však máme jiná odborná východiska i jiné zkušenosti. Společný cíl ale zůstává: krajina, kde toho moc nového nezplaňuje, se starými invazemi jsme se už nějak vypořádali, a stále je možnost pěstovat nové, bezpečné, a přitom nenáročné rostliny, aniž se musíme bát předpojatých biologů, nesvědomitých zahradníků či nevzdělané veřejnosti. K tomu potřebujeme optimalizovat predikci chování okrasných taxonů a zacházení s nimi v zahradě i v přírodě. A vzdělávat se a mluvit spolu. Výsledkem musí být jen rámce, asi jako léčebné postupy jsou vodítkem pro léčbu konkrétního pacienta, aniž se mechanicky aplikují na celý národ.
Cesty od pěstování ke zplanění
Tohle je odborně nejsložitější, ani se to tady v krátkosti nedá celé tlumočit. Druhy se liší v tom, odkdy se u nás pokoušejí zplaňovat a jak moc se jim to daří v závislosti na stanovišti a dalších okolnostech. Táž rostlina je v jedné situaci neškodná, v jiné riziková, a to se ještě mění vlivem současné proměny krajiny a vlivem klimatické změny. Jediný příklad: americké astřičky Sym- phyotrichum jsou taxonomicky složité i v americké vlasti, a do Evropy byly dovezeny jako malý výsek z původních populací („tuhle si vyrýpnu, má největší květy“), zde dále šlechtěny a kříženy. Průběžně zplaňovaly, byly zpětně přijímány do kultury, odkud zplaňovaly znova, a nadto byly doplňovány novými výpěstky. I vznikl u nás mnohaúrovňový hybridní komplex, v němž aby se kozel vyznal. V Čechách jsou častější ty časné a trsnaté na ruderálech (S. novi-belgii), které nebývají nebezpečné, protože podléhají sukcesi trav. Zato na Moravě se trvale a nebezpečně šíří pozdní bledokvěté a silně výběžkaté typy (S. lanceolatum). Je to evoluce v přímém přenosu. A teď zkuste astřičky hodnotit a předpovídat podrobněji, než že je všechny naházíte do jednoho pytle a vynesete obecný zhola kontraproduktivní verdikt, který ochranářské praxi nepomůže a té zahradnické bude pilně škodit.
RNDr. Jiří Sádlo, CSc.
Pracuje jako biolog v Botanickém ústavu AV ČR a zabývá se tématy, která spojují humanitní a přírodovědnou sféru. Jde zejména o sociologii rostlin, biologické invaze, nepřírodní biotopy či starou i moderní historii krajiny, a také o aplikace do krajinné architektury či ochrany přírody. Výsledky publikuje v textech odborných, popularizačních i beletristických.
