Autor: Mgr. Alena Klimešová, DiS.
V poslední době se objevují studie a poznatky o spolupráci a komunikaci mezi stromy. Výrazně toto téma prezentuje německý lesník Peter Wohlleben ve svých publikacích, především v knize Tajný život stromů, a kanadská bioložka Suzanne Simard z Univerzity v Britské Kolumbii ve vystoupení na konferenci TED (Technology, Entertainment and Design – ideas worth spreading) a v následných rozhovorech.
Wohlleben vychází ze svých praktických zkušeností správce lesního revíru u německo-belgických hranic, kde hospodařil podle přírodě blízkých zásad. Svá pozorování, podepřená dostupnými výsledky vědeckých výzkumů, sděluje jazykem přístupným široké veřejnosti. Stromy v jeho knihách vnímají, komunikují a jsou schopny zpětné vazby. Simard předkládá závěry svého vlastního dlouholetého výzkumu, který uskutečňuje v kanadských lesích. V počátku bylo jejím cílem ověřit již známý a na základě laboratorních zkoumání doložený fakt, že si kořeny semenáčků borovice navzájem předávají uhlík. U mladých stromků tří druhů (Betula papyrifera, Pseudotsuga
menziesii a Thuja plicata) pěstovaných uprostřed lesa monitorovala pohyb oxidu uhličitého s využitím radioaktivních izotopů uhlíku C13 a C14. Zjistila, že bříza a douglaska si uhlík skutečně posílají, a to podzemní cestou za pomoci hub podílejících se na mykorhizní symbióze. Houby propojují kořeny všech jedinců navzájem a tvoří tak rozsáhlou komunikační síť, která dostala jméno Wood Wide Web, jako reakce na všudypřítomnou World Wide Web. U zeravu Simard žádný přenos nezaznamenala. Závěrem dalších výzkumů, které Simard provedla, je, že některé stromy vystupují jako tzv. mateřské a zásobují okolní mladé jedince svými přebytečnými zdroji. Dokážou i rozeznat jedince svého druhu, které upřednostňují, nicméně i přesto stále spolupracují s jinými druhy. Tyto poznatky víceméně stojí proti klasickému pohledu na život v přírodě jako na neustálý boj, ale celkem logicky doplňují akceptované poznání, že život je snadnější ve společenství než jako samotný jedinec. Z hlediska zahradně-architektonické či arboristické praxe je mykorhiza jako symbiotický vztah mezi houbou a stromem obecně známým jevem, uvažuje se o ní i v urbanizovaném prostředí a je snaha tento prospěšný vztah podpořit správnou přípravou, případně dodatečnou úpravou stanoviště. Výše zmíněný nový pohled na mykorhizu jako na zprostředkovatele komunikace mezi stromy je třeba do běžné praxe teprve zapracovat. A můžeme tak učinit i přesto, že výzkum ohledně spolupráce stromů je teprve v počátku a některé jevy zatím
nedokážeme exaktně popsat. Můžeme prozatím prostě jen respektovat, že stromy do měst přišly z lesa, a pokud jim i zde umožníme vzájemný kontakt pomocí rhizosféry, bude se jim s největší pravděpodobností dařit lépe. Ostatně už Alex L. Shigo, nestor moderní arboristiky, říkal: Je-li to možné, vysazujte stromy ve skupinách!
Mgr. Alena Klimešová, DiS. arboristka, ilustrátorka, studentka doktorského studia na LDF MENDELU
