Autor: Ing. Jonáš Jokl
Ve Valencii žiju s přestávkami již od roku 2006. Je to město hlučné, stísněné a plné pálícího slunce. Když hledám samotu a klid s výhledem do zeleně, vezmu kolo a jedu 15 kilometrů za město – nebo si můžu jít sednout do některého s klidných zákoutí parku ve čtvrti Marxalenes.
Na mírném svahu kopce, na němž se rozkládá valencijská čtvrť Benicalap, tam, kde dříve ze země tryskal pramen (doloženo) a kde se pak voda rozlévala mezi bujnými trsy rákosu (tak si to alespoň představuji), se dnes nalézá jeden z nejpodařenějších parků Valencie. Název čtvrti, jejíž jméno park nese, pochází snad z arabštiny a v jeho jádru je slovo »mokřad«. Park byl otevřen veřejnosti v roce 2001, ale práce v něm pokračují dodnes, zejména na rekonstrukci původních statků (alquerías), které byly ponechány na svém místě (a svému osudu), zatímco kolem rostly nové čtvrtě města. Stejně jako stará drážní stanice, i budovy statků dnes slouží městu jako sociální, vzdělávací a volnočasová centra. Hlavní osu parku tvoří promenáda lemovaná platany a cypřiši, a respektuje původní trasování dráhy Valencia – Lliria. Vedlejší osou je ulička Muntanyana, přiléhající k promenádě takřka v pravém úhlu. Tyto dvě osy dělí park na tři odlišné části: Zahrada, Záhumenky a Les. Kolem středověkých statků a staré drážní budovy (spojení, komunikace) byly vysazeny rostliny z různých koutů světa, jako žakaranda, melie, lagunárie, strelície atd., ale je zde i část, která evokuje sad s podrostem aromatických bylin – ergo Zahrada). Část Záhumenky kombinuje domácí středomořské a introdukované druhy užitkových rostlin (zelenina, ovoce, léčivky a okrasné rostliny). Obě tyto části jsou navrženy na pravoúhlém rastru definovaném zavlažovacími kanály. Zatímco první dvě zóny jsou otevřeny slunci, část les je hrou světla a stínu. Z hlavní promenády se odděluje řada cest, které se stáčejí a některé se sbíhají až nahoru, směrem k „prameni“, tj. jezírku, které jej představuje. Každá z hlavních cest nese název dominantního druhu stromu. Všechno jsou to domácí nebo zdomácnělé rostliny. Máme zde například Paseo del Roble – Quercus faginea, del Sauce – Salix alba a babylonica, del Pino – Pinus halepensis P. pinea atd. V podrostu převládají řečíky (Pistacia lentiscus), žumara (Chamaerops humilis), myrta, paznehtík, barvínek, cist (Cistus albidus) atd. Na křížení cest se nacházejí odpočívadla, která, když se správně nasměrujete, nabízejí pohledy stejné, jako některá místa ve valencijské krajině. A voní to, voní to pryskyřicí a myrtou a po dešti i vlhkou zemí a večer se dělá mlha – to když přijedete správně, tedy v březnu nebo listopadu, a máte to štěstí, že zaprší. Ostatně vodě, která je ve Valencii ceněna, alespoň teoreticky, byla při návrhu přisouzena jedna z hlavních rolí. Měla se rozlévat z jezírka v horní části parku – kanály, které evokují tradiční zavlažovací kanály valencijských sedláků; měla tryskat z 19 fontán (většinou mramorové bloky různého stupně sošnosti) a měla zrcadlit věčně modré valencijské nebe na hladině sterilního obdélníkového bazénu v Záhumencích. Zbyla jen v horním jezírku a v bazénu. Jak tomu tak bývá, technické prvky v parcích vyžadují pravidelnou údržbu a na tu jsou ne vždy zdroje. Budiž to ponaučením pro všechny tvůrce ve veřejném prostoru – méně je opravdu více. Naštěstí měl architekt Amparo Medina Piles k ruce zahradnické studio Babilonia (ve Španělsku profese krajinářského architekta takřka neexistuje), a tak rostliny, většinou autochtonní, prospívají, a to mnohem nezávisleji na přísunu peněz z rozpočtu města. Jsou to rostliny, které tu hrají prim, na rozdíl od jiných valencijských parků, kde pro stavby a beton často květinu nevidět.
Ing. Jan Jonáš Jokl absolvent oboru ZAKA na ZF Mendelu. V současné době žije mezi Valencií, Prahou a Vysočinou. Projektuje sadové úpravy pro RVW s.r.o. v Praze, na Vysočině projektuje a realizuje dlouhodobý rozsáhlý zahradní projekt a ve Valencii se učí nárokům rostlin v extrémních podmínkách.
