Povinnost péče o stromy a právní následky jejího neplnění

Filip Dienstbier

Pro zabezpečení dlouhodobé a plnohodnotné existence dřevin a zejména stromů je zpravidla potřeba soustavné, komplexní a odborné péče. To platí obecně, byť s rozdílnou intenzitou – v závislosti na mnoha různých faktorech (lokalita, funkce vegetačního prvku, jehož je dřevina součástí, druh dřeviny…). Zcela nesporně je tomu potom v urbanizovaném prostředí sídel; to zahradníci vědí a komunálním politikům i ochráncům přírody je to třeba stále a trpělivě vysvětlovat. Jde přitom nejen o ochranu samotných stromů před negativními vnějšími vlivy, případně před negativními důsledky jejich vlastního vývoje, ale současně o zajištění ochrany dalších důležitých zájmů. K těm nejvýznamnějším patří (opět zejména v sídlech) ochrana života a zdraví osob a ochrana majetku, jednoduše bezpečnost. To má i svůj odraz i v právu.

Péče o stromy samozřejmě nezahrnuje pouze provádění jednotlivých zásahů (řezy a podobně); její nedílnou součástí je, spolu například s plánováním a organizováním péče, rovněž sledování stavu stromů, a to nejen jejich zdravotního stavu, požadavků na ošetření, ochranu a podobně, ale též z hlediska rizika pádu stromu v důsledku zlomu či vývratu nebo pádu jeho částí. Ostatně bez náležité znalosti stavu jednotlivých stromů, případně jejich porostů, a z něj vycházejícího předpokladu jejich dalšího vývoje není plánování a provádění dalších úkonů v rámci péče o stromy ani myslitelné.

Povinnost péče o stromy

Obecnou zásadu prevence (předcházení hrozící škodě) zakotvuje občanský zákoník. Podle něj je každý „povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.“¹ Tato právní norma sice zavazuje každého, míra vyžadovaného plnění je však reálně závislá na postavení konkrétní osoby. Zcela pravidelně tak je předcházení hrozícím škodám požadováno ve vyšší míře například po vlastníkovi nebo uživateli věci, provozovateli zařízení a podobně.

Zvláštní povinnosti vlastníků, případně dalších osob, stanovují právní předpisy i výslovně. Kromě obecného ústavního omezení vlastnického práva („Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“ ²) stanovuje právní řád zejména vlastníkům určitých věcí celou řadu povinností, včetně povinnosti řádné péče o předmět vlastnictví. Děje se tak buď k ochraně práv ostatních osob, nebo k ochraně různých veřejných zájmů. Příkladem ochrany práv jiných osob je úprava tak zvaných sousedských vztahů, podle níž se vlastník věci „musí zdržet všeho, čím by nad míru při- měřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv…“³. Příkladů zákonné povinnosti péče v zájmu ochrany různých veřejných zájmů je celá řada, například povinnost vlastníka stavby „udržovat stavbu po celou dobu její existence v dobrém stavebním stavu tak, aby nedocházelo ke znehodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost“⁴, nebo povinnost vlastníka kulturní památky „na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením“.⁵ V jiných případech je péče o určité věci nebo území svěřena zvláštním subjektům (často státním) a povinností vlastníka je „pouze“ strpět výkon této péče (ochranná pásma dopravní či technické infrastruktury⁶, břehy vodních toků včetně břehových porostů⁷ a jiné).

Z hlediska péče o stromy je nesporně nejvýznamnější ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny, podle nějž „péče o dřeviny (rostoucí mimo les⁸), zejména jejich ošetřování a udržování je povinností vlastníků“, přičemž „dřeviny jsou chráněny před poškozováním a ničením“⁹. Zákon zde nejen zakládá povinnost vlastníka aktivně pečovat o stromy a další dřeviny, ale současně stanoví i minimální rozsah takové péče. Zásahem, „který způsobí podstatné a trvalé snížení jejich ekologických a estetických funkcí nebo bezprostředně či následně způsobí jejich odumřen퓹⁰, a tedy poškození nebo zničení dřeviny totiž může být nejen aktivní zásah (řez, zlomení, použití chemické látky…) ale i neprovedení odborného zákroku, který byl v dané situaci pro dřevinu nezbytný.¹¹

Požadavky na rozsah a odbornost poskytované péče budou v jednotlivých konkrétních případech samozřejmě různé, budou odvozovány například od druhu dřeviny, charakteru lokality, funkce dřeviny a jejího významu v rámci určitého celku (porostu, parku…), v určitém smyslu bude svou roli hrát i osoba vlastníka (viz dále).

Zanedbání péče o stromy je porušením právní povinnosti se všemi důsledky.

Otázka vlastnictví dřevin

Jak je z uvedeného patrné, je platná právní úprava přes dílčí formulační odchylky zásadně jednotná v tom, že povinnost péče o určitou věc stíhá především jejího vlastníka. V této souvislosti je tedy nezbytné vždy spolehlivě zjistit, kdo je vlastníkem určitého stromu či jiné dřeviny.

Česká právní nauka má celkem jednoznačně za to, že trvalé porosty jsou součástí pozemku, na kterém rostou, a že tedy sdílejí i jeho osud jako předmětu majetkoprávních vztahů. Toto pojetí vychází ze zákonné definice „součásti věci“ jak ji zakotvuje občanský zákoník:

„Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc neznehodnotila.“¹² Při této interpretaci tedy dřevina není samostatnou věcí a nelze s ní samostatně právně disponovat. Protože součást věci sdílí osud věci hlavní, je vlastníkem dřeviny vlastník pozemku, na němž tato roste, pouze současně s pozemkem ji lze zcizit a podobně.

Z každého pravidla existují výjimky a je tomu tak i zde. První skupinou výjimek z uvedené obecné úpravy jsou dřeviny, s nimiž je možno reálně fyzicky nakládat, například školkařské výpěstky, dřeviny v mobilních nádobách, dřeviny po určitou dobu po výsadbě (do zakořenění) a podobně. Další výjimky tvoří dřeviny „na stavbách“, a to nejen na konstrukcích (střechách, terasách či fasádách budov), ale i dřeviny rostoucí na různých rybničních a jiných hrázích, valech a jiných zemních tělesech, pokud tyto mají charakter stavby a tedy samostatné právní věci. Takové dřeviny jsou součástí stavby a jejich vlastníkem je vlastník této stavby, který nemusí být totožný s vlastníkem pozemku.¹³ Specifickou, ale v praxi nesmírně důležitou výjimkou je také silniční vegetace v tak zvaných průjezdních úsecích silnic.¹⁴ Není cílem tohoto článku řešit tento právní problém, obecné řešení ostatně zatím ne- nalezly ani příslušné správní orgány ani soudy. Ve hře je celá řada faktorů, proto je pro určení vlastnictví dře- vin na těchto pozemcích nezbytné posoudit vždy velmi pečlivě okolnosti každého konkrétního případu. Zásadní změnu situace pak podle mého soudu může přinést jenom nová právní úprava tohoto problému.¹⁵

Možnost přenesení povinnosti péče

Na rozdíl od soukromoprávních závazků (vznikajících zpravidla ze smluv) nelze zpravidla povinnosti plynoucí z právních předpisů přenést na jinou osobu. Tyto tak zvané veřejnoprávní povinnosti (povinnost určité fyzické nebo právnické osoby vůči veřejné moci a jejímu nositeli, zpravidla správnímu orgánu) jsou tak obvykle mimo dispoziční sféru jejich nositelů.

Smlouvou mezi vlastníkem a další osobou sice lze sjednat závazek určitého konkrétního plnění ze strany této osoby (zpravidla za úplatu), směřujícího ke splnění povinnosti vlastníka (například formou smlouvy o dílo). To však nic nemění na skutečnosti, že povinnost sama zůstává na původní povinné osobě (v případě péče o dřeviny tedy zpravidla na jejich vlastníkovi). Ten také nese veškeré důsledky případného porušení této povinnosti, byť i v důsledku nesplnění smluvního závazku ze strany dodavatele. Na něm se pak vlastník může domáhat „pouze“ náhrady škody, která mu vznikla v důsledku toho, že například musel zaplatit pokutu za spáchaný delikt a podobně.

Mezi nejnovější trendy ve veřejné správě a její právní úpravě patří maximální vstřícnost k jejím adresátům (například povinným osobám), samozřejmě za předpokladu, že to nebude mít negativní vliv na plnění základního úkolu veřejné správy, ochranu veřejných zájmů. Projevem tohoto vývoje je i připuštění určité dispozice s veřejnými právy a povinnostmi. Nebrání-li tomu zvláštní zákon nebo povaha určitého práva či povinnosti (například pevná vazba určitého oprávnění na osobní charakteristiku oprávněného – licence a podobně), připouští správní řád možnost upravit mezi více oprávněnými nebo povinnými adresáty výkon jejich práv či povinností, případně dokonce převést určité právo či povinnost na jiného. Učinit tak mohou takzvanou veřejnoprávní smlouvou, tedy dohodou mezi sebou, k níž je však zapotřebí souhlasu správního orgánu, vůči němuž má tato dohoda mít právní účinky.¹⁶

V prvním případě to ve vztahu k péči o stromy znamená například příležitost pro spoluvlastníky určitého pozemku (a tedy i stromu) sjednat si mezi sebou, kdo z nich bude plnit zákonné povinnosti vlastníka (jinak tak činí všichni společně a nerozdílně). Jen tato osoba má následně veřejná práva (žádat o povolení kácení) a povinnosti (například péče) vlastníka stromu. Ve druhém případě pak může být povinnost péče o strom zcela přenesena na jiného, aniž by přitom došlo ke změně vlastníka. Při uzavření takové smlouvy o zabezpečení péče o určitý strom mezi vlastníkem stromu a třetí osobou by to pak byla nadále právě a pouze tato osoba, koho povinnost péče o předmětný strom tíží.

Následky porušení povinnosti péče

Ne náhodou se o právních normách, nestanovujících pro případ svého porušení sankci, hovoří jako o normách imperfektních, tedy nedokonalých nebo neúplných. Porušení povinnosti řádné péče o strom může mít podle okolností konkrétního případu celou řadu právních důsledků.

Tak především odpovědnost za škodu. „Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti“, přičemž „odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.“ ¹⁷ Ať již jde o porušení výše popsané specifické povinnosti péče o dřeviny rostoucí mimo les podle zákona o ochraně přírody a krajiny, nebo o porušení obecné povinnosti předcházení hrozícím škodám, vzniká vlastníkovi pozemku, na němž strom roste, případně (také) jiným osobám (viz výše) povinnost nahradit majetkovou škodu, která snad z takového porušení povinnosti vzešla jiné osobě. Konkrétně může jít například o situaci, kdy při pádu stromu v uličním stromořadí byl poraněn člověk nebo poškozeno motorové vozidlo. Tato povinnost pochopitelně stíhá toho, kdo měl onu původní povinnost péče.

Vzhledem ke specifickým vlastnostem stromů jako živých organismů, ale též s ohledem na celou řadu dalších těžko exaktně kvantifikovatelných vlivů (klimatických, stanovištních a jiných) nelze prakticky nikdy zcela vyloučit riziko pádu stromu nebo jeho části a tak i vznik určité škody. Tím více nabývá na významu právě subjektivní aspekt zavinění ve vztahu ke škodě. Škodu podle § 420 občanského zákoníku zavinil nejen ten, kdo ji způsobit chtěl, ale i ten, kdo sice nechtěl, ale věděl, že ji svým jednáním může způsobit, a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že se tak nestane, a dokonce i ten, kdo ani nevěděl, že ji může způsobit, ale „vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům“ to vědět měl a mohl.¹⁸

Je to právě zákonné vymezení poslední z uvedených variant zavinění (nevědomé nedbalosti), které způso- buje, že ne na každého vlastníka stromu budou kla- deny stejné požadavky z hlediska prováděné péče o dřeviny. Vlastník stromu – fyzická osoba bez odborného vzdělání (například v takových oborech jako fyziologie rostlin, statika nebo péče o dřeviny) tak odpovědnost za škodu způsobenou pádem stromu pravděpodobně neponese, pokud prokáže, že nevěděl o žádném poškození tohoto stromu ani o jiných okolnostech, které by svědčily o možnosti jeho pádu v určité konkrétní situaci (strom nevykazoval žádné zjevné známky poškození). Oproti tomu například obec, disponující oddělením městské zeleně a/nebo odbornou organizací pro údržbu zeleně, případně řadou odborných dodavatelských subjektů, bude muset ke svému vyvinění prokázat více. Nejen, že jí taková skutečnost, nasvědčující možnému či pravděpodobnému pádu stromu, nebyla (náhodně) známa, ale že nebyla známa ani na základě (nejlépe pravidelně) prováděné odborné prohlídky stavu stromů ve svém vlastnictví.

Přesto, že metodiky přesného a systematického zjišťo- vání tak zvané provozní bezpečnosti dřevin (jak je tento institut nazýván) jsou v České republice známy¹⁹, v běžné praxi je dosud postupováno často spíše profesionálním citem či pomocí různých izolovaných metod. Svou roli v tom jistě sehrává i nauka a odborná literatura, nejvýznamnějším faktorem však zřejmě bude přístup obcí, které podceňují hrozící nebezpečí a na zajištění bezpečnosti stromů vyčleňují jen nedostatečné prostředky. Občasné případy pádů stromu, někdy bohužel i se závažnými následky, jsou pak spíše záminkou pro (často masové) kácení stromů než pro zavedení systému řádné péče a sledování jejich stavu. Případné pojištění odpovědnosti za škodu sehrává spíše negativní roli určitého alibi, změnu by mohl přinést například postup pojišťoven, odmítajících pojistit odpovědnost z takových škod bez prokazatelné realizace účinných a systematických preventivních opatření ze strany vlastníků – pojištěnců.

Jak občanský zákoník, tak i některé zvláštní předpisy (například zákon o pozemních komunikacích) stanovují pro některé případy zvláštní pravidla odpovědnosti za škodu.

Porušení povinnosti péče však může mít i jiné následky než „jen“ vznik odpovědnosti za škodu. Může se jednat také o přestupek, případně jiný správní delikt. Podle zákona o ochraně přírody a krajiny je přestupkem, případně jiným správním deliktem, též „poškození nebo zničení dřeviny rostoucí mimo les“ nebo dokonce jejich skupiny.²⁰ Způsobení takového následku výslovně zakazuje § 7 odst. 1 tohoto zákona a, jak už bylo uvedeno, je možno jej způsobit nejen přímým negativním zásahem do stromu či jeho prostředí, ale i neprováděním nezbytné péče.

Podle zákona o přestupcích se přestupku dopustí i ten, kdo „porušením obecně závazných právních předpisů o ochraně životního prostředí … zhorší životní prostředí.“ Je-li povinnost péče uložena zákonem, pak její neprovádění může být naplněním této skutkové podstaty, dojde-li v důsledku toho ke zhoršení stavu životního prostředí v dané lokalitě. Za přestupek lze ovšem postihnout pouze fyzické osoby, takže uvedené usta- novení se netýká obcí ani jiných vlastníků – právnických osob.

Deliktní odpovědnost za neprovádění péče zakládá samozřejmě i porušení dalších předpisů, například zákona o státní památkové péči.²¹

Nesplnění zákonné povinnosti k provádění péče může mít i specifické následky. Tak podle zákona o ochraně přírody a krajiny je ten, „Kdo poškodí, zničí nebo nedovoleně změní části přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona“, povinen odstranit následky takového neoprávněného zásahu. Zákon přitom upřednostňuje navrácení do původního stavu, „pokud je to možné a účelné“, přičemž rozhodnutí o možnosti a podmínkách uvedení do původního stavu ponechává na orgánu ochrany přírody. Není-li taková restituce možná a účelná, nastupuje jako druhý princip kompenzační:

„může orgán ochrany přírody uložit povinnému, aby provedl přiměřená náhradní opatření k nápravě“, jejichž účelem je právě alespoň částečná kompenzace následků nedovoleného jednání.²² Citované ustanovení je vlastně specifickým případem nápravy ekologické újmy, jejíž obecnou úpravu obsahuje zákon o životním prostředí. Takové poškození je opět možné jak v důsledku přímého poškození stromu, neodborných zásahů, ale i jako důsledek neprovádění náležité péče. V tom případě může orgán ochrany přírody uložit provedení takového opatření, kterým se mají eliminovat důsledky takového jednání na životní prostředí. Nemusí se přitom jednat jen o dodatečné ošetření stromu. Tam, kde by to již nebylo možné a účelné, může orgán ochrany přírody uložit i odstranění nevratně poškozených stromů a jako kompenzaci výsadbu nových stromů, včetně nezbytné výchovné péče.

Jen ve zcela výjimečných případech ohrožení veřejného zájmu připadá v úvahu i odpovědnost trestněprávní. Trestného činu zneužití vlastnictví se dopustí, „kdo poškodí důležitý kulturní nebo jiný důležitý obecný zájem tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou nebo zašantročí vlastní věc, která požívá ochrany podle zvláštních předpisů“. ²³ Také trestní zákon přitom výslovně stanoví, že „jednáním se rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen“.²⁴ Klíčovým zde je vždy posouzení, zda v konkrétním případě došlo k naplnění pojmů „důležitý kulturní zájem“ nebo „jiný důležitý obecný zájem“. V případě stromů by to mohlo nastat nejspíše v případech památných stromů, zvláště chráněných druhů rostlin nebo u stromů v areálech kulturních památek, případně zvláště chráněných přírodních území.

Jak bylo snad dostatečně ukázáno, péče o dřeviny je povinností vlastníka, a to nejen povinností morální, ale i povinností uloženou a vymáhanou právem. V případě některých specifických vlastníků by bylo možno poukázat i na další právní předpisy, u obcí například na zákon o obcích a jím vymezené samostatné působnosti obce, včetně povinnosti řádného nakládání s obecním majetkem a péče o jeho zachování a rozvoj.²⁵

JUDr. Ing. Filip Dienstbier, Ph.D.

(1969)

– absolvent Střední zahradnické školy v Mělníku, Zahradnické fakulty MZLU Brno v Lednici a právnických fakult UK v Praze a MU v Brně. V současnosti odborný asistent na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. 

Kontakt: filip.dienstbier@upol.cz