Ing. Pavel Wágner, ing. Marek Žďárský
Carpinus – habr
Catalpa – katalpa
Carpinus betulus Linné – habr obecný
Středně rychle rostoucí, středověký, domácí strom s hustou kulovitou korunou jemně zavětvenou, do 20 m výšky.
Dřevo habru je roztroušeně pórovité, s nízkou hustotou, jádrem barevně shodným s bělí, je houževnaté, tvrdé, ale v exteriéru málo trvanlivé. Má matnou, šedobílou barvu, skoro bez lesku, je šťavnaté až ke dřeni. Velmi těžko se štípe. Vysychá těžce, pomalu a nestejně. Snadno se bortí a praská. Vydrží dlouho jen v suchém prostředí, ve vlhku snadno trouchniví. Nejvýhřevnější dřevo z domácích stromů. Habr je strom se střední tvorbou listové biomasy, která se poměrně rychle a snadno rozkládá.
Listy raší poměrně brzy zjara, koncem vegetace žlutě barví a opadávají pozdě na podzim. Drcení větví je poněkud ztížené tvrdostí dřeva, ale v syrovém stavu nebývá problematické. Dřevní štěpka habru se dobře rozkládá a je vhodná i k mulčování.
Schopnost kompartmentalizace v po řezných ránách je z naší zkušenosti dobrá, řez větví do průměru 10 cm snáší habr dobře. Poměrně dobře se vyrovnává i s ponechanými odumřelými pahýly, které je však vhodné odstraňovat. Tvorba kalusu a ránového dřeva je poměrně rychlá, řezné rány se dobře a pravidelně zavalují, pokud se nevytvoří dříve dutina. S ohledem na rychlost rozkladu odumřelého dřeva by řezné rány měly být plošně co nejmenší (ideálně pod 10 cm). Řez ruční pilkou je vinou tvrdého dřeva obtížnější, rány se ale v řezech nezatrhávají, a to ani v jarním období. Kůra je i ve stáří tenká, při řezu na jaře po olistění se snadno odděluje od dřeva (zejména v důsledku ošlapání, pádem odříznutých větví či oděrem). Těžké větve
je proto vhodné v jarním období shazovat opatrně, případně spouštět na zem lanovými technikami, aby se nepoškodily kořenové náběhy a kmen. V dospělosti některé slabší větve uvnitř stinné koruny postupně odesychají, snadno se lámou v místě nasazení na mateřskou větev a padají samovolně na zem. Na exponovaných místech je nutné tyto větve preventivně odstraňovat v rámci bezpečnostního řezu. V raném mládí je monopodiálně větvený, později (zejména u solitérně rostoucích jedinců) vytváří často sympodiálně větvené koruny s množstvím kodominantních výhonů navzájem si konkurujících. Habr nezřídka vytváří kodominantní či tlakové větvení kmene již od země. Tato větvení je třeba preventivně odstraňovat, ideálně v časném mládí. Při výchovném řezu mladých habrů v uličních stromořadích a na frekventovaných místech je třeba dbát na zapěstování jedné hlavní osy od báze kmene až do vrcholu koruny.
Po kvalitním zapěstování koruny habru a předpokladu dostatečného prostoru pro zdárný vývoj koruny nevyžaduje další výrazné zásahy řezem, zejména u solitér či v parkových kompozicích. Typickým řezem dospělých habrů je řez bezpečnostní, zdravotní, případně tvarovací.
Habr po celý svůj život vytváří bohaté kmenové a pařezové výmladky, zejména v reakci na řez. Díky této růstové vlastnosti je naším nejpoužívanějším domácím stromem pro tvarování živých plotů a stěn. Jedná se o jeden z mála druhů dřevin, u nichž lze znovuzapěstovat i přerostlý živý plot hlubokým sesazením na kosterní větve, kmen případně až na pařez (jako například u tisu či ptačího zobu). K takovému zásahu je však nutná zralá úvaha, vážný důvod a dobrá kondice rostlin. Vhodným obdobím pro radikální sesazení přerostlých živých plotů je předjaří (těsně před rašením listů), a to i s vědomím jarního mízotoku. Velké řezné rány se po takovém zásahu zpravidla již nezahojí, ale díky dobré výmladnosti je možné založení nového tvarovaného a hustého porostu s mladými výhony. Pařezovou výmladnost habru lze využít také pro zapěstování nového jedince, zvláště při extenzivním způsobu pěstování. I v případě, že odumře terminální výhon či horní část centrální osy, mohou se v živé části koruny tvořit nové vitální výmladky, z nichž lze zapěstovat nový náhradní terminál.
Habry se projevují silným jarním mízotokem, a proto, pokud si můžeme vybrat, preferujeme řez až v první polovině vegetace po úplném rozvinutí listového aparátu. Avšak i při podzimním a zimním řezu, za teplého a slunečného počasí, během dne, může vytékat z ran míza. Při poklesu teplot pod nulu může vytékající tekutina zmrzat a mechanicky poškozovat dřevní pletiva na povrchu rány.
Habr je středně náročný na živné a vlhké půdy, daří se mu na pohostinných polohách, i když je schopný snést i horší stanoviště s chudými půdami a přímým slunečním zářením. Lze ho použít i jako meliorační dřevinu. Po výsadbě či po náhlém uvolnění z porostu může trpět korní spálou. S rostoucím věkem se hůře přesazuje. Špatně roste ve zpevněných plochách a nesnáší suchá letní vedra. Je citlivý k zasolení půdy i k přímému působení solanky na kmeni a větvích.
Do městských uličních stromořadí je méně vhodný, ale přesto ho lze použít v místech, kde alespoň část kořenové zóny nemá zpevněný povrch. Používá se zejména v kultivarech ‘Columnaris‘, ‘Fastigiata‘ nebo méně známý ‘Frans Fontaine‘. Jako alejový strom i jako kultivar vyžaduje postupné vyvětvování kmene na požadovaný provozní profil a dostatek prostoru pro rozvoj koruny. I přes kultivarem deklarovanou štíhlost se koruna v dospělosti znatelně rozkleslá. V parkových kompozicích je naopak vhodné spodní větve ponechat.
Catalpa Scop. – katalpa
Při naší arboristické práci se nejčastěji setkáváme se třemi druhy katalp: katalpou trubačovitou (Catalpa bignonioides Walter), nejotužilejší, až 15 m vysokou katalpou nádhernou (Catalpa speciosa Warder), a katalpou vejčitou (Catalpa ovata G. Don.), původem z Číny. Nároky na řez a jejich reakce na něj u všech těchto katalp je ale velmi podobná.
Katalpy jsou krátkověké, světlomilné, v mládí rychle rostoucí stromy, sympodiálně větvené, s korunami širokými, často až kulovitými či ploše kulovitými, u nichž je ve většině případů velmi komplikované zapěstování jediné průběžné osy až do vrcholu koruny. Jsou to stromy s nízko nasazenou korunou, řídce větvené s tlustými větvemi a s širokou dření, často s listy po třech v přeslenu (zejména na bujných výhonech). Řezné rány na těchto tlustých větvích jsou náchylné k namrznutí, dosti rychle vysychají a podléhají rychle hnilobám. Katalpy řadíme mezi stromy se slabou schopností kompartmentalizace. Jejich kmenová a korunová výmladnost je zejména v mládí poměrně vysoká, s přibývajícím věkem se však snižuje. Proto můžeme v jistých případech přistoupit i k citlivé redukci horizontálních, zdravých, tlustých, ale velmi křehkých větví, které se často lámou nejen ve větru, ale i pod vlastní vahou. Reakce katalp na tento typ odlehčovacího řezu je poměrně dobrá, často vytvářejí dostatek výmladků v blízkosti vedených řezných ran.
Katalpy mají dřevo kruhovitě pórovité a křehké. Výchovný řez se v podstatě omezuje pouze na odstraňování tlakových větvení, podporu hlavní osy koruny nad požadovaný provozní profil koruny a úpravu podchodné a podjezdné výšky. Řez dospělých stromů se omezuje nejčastěji na odstraňování suchých větví uvnitř koruny, které přirozeně odesychají v důsledku zastínění a na citlivé redukce těžkých vodorovných větví. Katalpy se v žádném případě nehodí k tvarování. Jejich regenerační schopnost je se stoupajícím věkem čím dál slabší. Ve městech se často pěstuje kulovitý kultivar Catalpa bignonioides Nana . Tento kulovitý taxon musí mít již ze školky zapěstovanou korunu s dostatečně vysoko nasazenou podchodnou či podjezdnou výšku. Na trvalém stanovišti totiž prakticky nelze provést dodatečné vyzvednutí její koruny, aniž bychom nepoškodili charakteristický habitus. Tento kultivar je velice hustý a široký až 4 m, nehodí se tedy do úzkých ulic a prakticky se nijak od výsadby neřeže, ani neprosvětluje.
Katalpy jsou stromy světlomilné, které je vhodné řezat mimo mrazová období. Ideálním obdobím pro řez je podle našeho názoru první polovina vegetace (maximálně do konce června). V uličních stromořadích se s nimi můžeme setkat zejména v teplých oblastech ČR (například na jižní Moravě či v Polabí). Kořenový systém se větví velmi blízko půdního povrchu, a kořeny tak snadno nadzvedávají zpevněné povrchy. Ve městech mohou trpět i vývraty díky talířovitému větvení kořenů.
Větve katalp se i pře svou křehkost špatně štěpkují, silné větve rostlé v tupých úhlech znesnadňují manipulaci při do právě k podávacímu válci štěpkovače. Velké větve se proto musí předem krátit.
