ZPK 1/2025
Autorka: Ing. Tereza Antošová
Dešťové záhony, nazývané také „rain gardens“, představují nejen atraktivní estetický prvek zahrad a veřejných prostranství, ale především praktické řešení pro hospodaření s vodou. Kombinují prvky krajinářské architektury s ekologickými funkcemi a vytvářejí velmi specifické prostředí pro pěstování rostlin. Výběr vhodných druhů je klíčový nejen pro funkci dešťových záhonů, ale i dlouhodobou udržitelnost.
Dešťové záhony jsou mělké prohlubně v terénu, osázené nejčastěji trvalkami, ale ve větších plochách lze použít i keře nebo dokonce stromy. Jejich hloubka by měla být minimálně 20 cm, avšak čím hlubší, tím více dešťové (přívalové) vody jsou schopny pojmout. Rozloha záhonu závisí na prostorových možnostech, ale měla by představovat minimálně 10–20 % plochy, ze které je voda sbírána (střecha, chodníky, zpevněné plochy atd.). Dešťové záhony mohou být vymodelovány ze stávající zeminy, ale zejména v hůře propustných (nejčastěji jílovitých) půdách se doporučuje až 30 cm vrstva substrátu. Ten se nejčastěji míchá ze stávající zeminy, písku (nebo jemného štěrku frakce 4/8 mm), který zajistí dobrou propustnost a rychlé vsakování vody do spodních vrstev půdy, a kompostu, který je bohatý na organickou složku a plní hlavně roli zadržování a postupného uvolňování vody pro rostliny. Poměrové zastoupení jednotlivých složek vždy závisí na konkrétních podmínkách stanoviště a může být 1:1:1, ale také 20 % zeminy, 50 % písku (štěrku) a 30 % kompostu. Prostředí dešťových záhonů je specifické svou schopností zadržovat vodu a postupně ji vsakovat do půdního profilu. Rostliny zde musejí čelit dvěma extrémním podmínkám – vlhkostnímu stresu (po vydatných deštích může být substrát přesycen vodou a na dně prohlubně může dokonce stát voda, která by se však do 24 hodin měla vsáknout) a suchu (v období bez srážek dochází k rychlému vysychání propustného půdního profilu. Rychleji se voda vsakuje do substrátu s vyšším zastoupením písku/štěrku). Důležitou vlastností rostlin vhodných pro toto prostředí je široká ekologická amplituda. To znamená, že zvládnou tolerovat vlhkou, krátkodobě až zamokřenou půdu a neuhnívat v ní, a zároveň dokážou přečkat i krátkodobé přísušky. Velmi často má tento typ trvalek hluboký kořenový systém pro příjem vody z nižších vrstev půdy. Mezi ně patří například Amorpha canescens (netvařec šedý), Baptisia australis (baptísie jižní) nebo Vernonia noveboracensis.
Vhodné trvalky pro dešťové záhony
Nigel Dunnett a Andy Clayden ve své knize Rain Gardens zdůrazňují, že sortiment rostlin má být nejen funkční, ale i vizuálně atraktivní. Jen tak je dlouhodobě udržitelný a akceptovatelný širokou veřejností zejména ve veřejných prostranstvích. Tyto infiltrační plochy mohou být zarostlé i trávníkem, ale ten je mnohem náročnější na údržbu a výrazně méně (až o 30 %) vsakuje vodu. Nízko sečený trávník v porovnání s dešťovým záhonem osázeným trvalkami také téměř nepodporuje biodiverzitu. Klíčovou roli při úspěchu dešťových záhonů hraje právě sortiment rostlin.
Celou skupinou rostlin, které obecně nesnášejí zamokření půdy, jsou cibuloviny. Proto je jejich sortiment vhodný pro dešťové záhony velmi omezený. Krátkodobě zamokřené půdy snáší relativně dobře pažitka Allium schoenoprasum a její kultivary, avšak velmi ochotně se rozrůstá. Lze také vyzkoušet její příbuzné pažitku čínskou (Allium tuberosum) nebo česnek převislý (Allium cernuum). Výbornou cibulovinou pro jílovité vlhké půdy je ladoník (Camassia quamash).
Sortiment trvalek pro dešťové záhony je jistě širší než obsah tohoto článku. Vždy je však nutné vzít v úvahu konkrétní stanoviště a přizpůsobit mu výběr rostlin. V polostínu například nebude dešťový záhon vysychat tak rychle jako na plném slunci. Dobrou praxí je určitě volba širokého sortimentu pro jednotlivé záhony, pak je celá výsadba stabilnější i v případě neúspěchu jednoho druhu trvalky.
Druhy pro nejvlhčí část vhodné na dno dešťových záhonů, kde se drží vláha po velkou část vegetační sezóny, nebo pro místa s velkým a častým úhrnem srážek:
Aruncus dioicus (udatna dvoudomá) Filipendula ulmaria (tužebník jilmový) Helenium autumnale (záplevák podzimní) Iris sibirica (kosatec sibiřský), I. pseudacorus (kosatec žlutý) Ligularia dentata (popelivka zoubkovaná), L. przewalskii (popelivka Przewalského) Lysimachia clethroides (vrbina sehnutá) Lythrum salicaria (kyprej vrbice) Matteuccia struthiopteris (pérovník pštrosí) Rheum palmatum (reveň dlanitá)
Druhy pro dobře propustné, často rychle vysýchající části dešťového záhonu, které však příležitostně mohou být zaplavené stojící vodou:
Andropogon scoparius (syn. Schizachyrium scoparium, vousatice metlatá) Echinacea pallida (třapatkovka bledá) snese sušší stanoviště než E. purpurea (třapatkovka nachová) Gaura lindheimerii (svíčkovec Lindheimerův) Liatris spicata (šuškarda klasnatá), L. pycnostachya (šuškarda hustoklasá) Panicum virgatum (proso prutnaté)
Ing. Tereza Antošová Absolvovala obor Zahradní tvorba na České zemědělské univerzitě v Praze. Během studií získávala cenné zkušenosti jako zahradník v anglických zahradách Sherborne Castle a Houghton Lodge. Po ukončení studia pracovala jako krajinářská architektka v britském ateliéru LynchRobertson. V současnosti se zabývá návrhy soukromých zahrad i veřejných prostor. Součástí její práce je také popularizace trvalek, kterým se detailně věnuje na svém blogu Perenniculum.
