ZPK 2/2026
Autor: Dana Céová
Komplexní péče o veřejnou zeleň představuje spolupráci mnoha oborů, jako je krajinářská architektura, zahradnictví, krajinné inženýrství, arboristika, ale také architektura, urbanismus, stavebnictví, vodohospodářství, energetika, památková péče i ochrana přírody. Krajinářský architekt Václav Weinfurter mezioborovou spolupráci považoval za zásadní.
Královské město Klatovy na úpatí Šumavy je druhým největším městem Plzeňského kraje. Vedle své historické a kulturní hodnoty má také výraznou zahradnickou tradici. Ta je spjata mimo jiné s pěstováním klatovských karafiátů. Už v roce 1890 navštívil Klatovy ředitel pražských městských sadů František Thomayer, který byl krásou zdejších karafiátů natolik okouzlen, že vyzval pěstitele k účasti na Jubilejní výstavě v Praze roku 1891. Klatovští tehdy slavili mimořádný úspěch. Rok nato obstáli i na výstavě ve Vídni.
Není proto překvapivé, že se právě zde zrodily v 70. letech 20. století Klatovské semináře. Od roku 1975 se staly mimořádnou odbornou platformou zaměřenou na problematiku veřejné zeleně a životního prostředí. V roce 2006 dospěly ke svému 32. ročníku a vytvořily tradici, která neměla v těch časech obdoby. Na jejich přípravě se podílela řada institucí, odborníků z praxe i akademické sféry, představitelé samosprávy, pracovníci městského úřadu i technických služeb. Díky tomu se „Klatovy“ staly mezi odbornou veřejností významným pojmem.
U zrodu seminářů stála plzeňská Vědeckotechnická společnost, Městský úřad Klatovy, Technické služby Klatovy a odbornou záštitu poskytl Výzkumný ústav okrasného zahradnictví v Průhonicích i zahradnický obor dnešní Mendelovy univerzity v Brně. Původním cílem bylo zachovat zahradnické umění ornamentálních záhonů ve městech a umožnit výměnu zkušeností mezi zahradníky. S odbornými přednáškami se od počátku pojily soutěže, jejichž témata se v průběhu let proměňovala od ornamentálních záhonů přes mobilní zeleň a úpravy vstupních prostor až po realizace ucelených sadovnických ploch v urbanizovaném prostředí. Právě z této tradice se později vyvinula soutěž Park roku. Od roku 2006 soutěž přerostla možnosti města Klatovy a převzal ji Svaz zakládání a údržby zeleně (SZÚZ) s podporou Ministerstva životního prostředí.
S historií seminářů je spojena řada významných osobností, například Jaroslav Vetýška, prof. Jaroslav Machovec, Ing. Vladimír Souček, Dr. Karel Kezman či Josef Langmajer. V paměti mnoha účastníků však zůstávají spojeny především s osobností Ing. Václava Weinfurtera, krajinářského architekta a správce zeleně v Klatovech. Jeho zásluhou získaly Klatovské semináře výjimečný přesah. Hlavní téma se ustálilo na životním prostředí a veřejné zeleni. Weinfurter dokázal originálně propojit zahradnickou i krajinářskou problematiku s kulturou, historií a uměním. Při exkurzích společně s ředitelem krajské památkové správy v Plzni Ing. Karlem Drhovským připravoval návštěvy historických objektů, odborné výklady i umělecká vystoupení. Dokázal spojit užitečnost s krásou, odborné poznání s kulturním zážitkem a profesní diskusi s lidským setkáváním. Navazoval kontakty s odborníky z příbuzných i zdánlivě vzdálenějších oborů. Oslovoval nejen zahradníky a krajinářské architekty, ale také ekology, historiky, filozofy či klimatology. Jejich příspěvky rozšiřovaly odborný obzor účastníků a posouvaly semináře daleko za hranici běžných profesních setkání. Za více než třicet let své existence přinesly Klatovské semináře přes dvě stě odborných článků a dokumentů, které dokládají šíři zahradní a krajinářské tvorby i význam zeleně v sídlech a krajině. Typické bylo zaměření na aktuální témata a důraz na polyfunkční zeleň v sídlech. Díky přátelství Václava Weinfurtera s Nico Brantjesem z nizozemského Heemskerku byl program obohacen o zahraniční inspiraci. Tradice seminářů se uzavřela v roce 2006, kdy proběhl 32. ročník už bez člověka, který jim vtiskl jejich nejvýraznější podobu. Václav Weinfurter semináře organizoval celých osmnáct let. V roce 2005 se poprvé po dlouhé době nemohl zúčastnit kvůli těžké nemoci. Zemřel 15. února 2006 ve věku pouhých 53 let. Jeho odchod hluboce zasáhl nejen rodinu a přátele, ale i širokou odbornou veřejnost. Přeplněná obřadní síň ve Strašnicích byla svědectvím toho, že odešel uznávaný odborník a hlavně lidský, skromný a mimořádně laskavý člověk. Václav Weinfurter pocházel z Klatovska, z nedaleké samoty Dupanda. Zformovalo jej rodinné prostředí i zdejší krajina. Jeho otec byl sedlák a také amatérský zahradník, od něhož si odnesl pracovitost i lásku k rostlinám. Vystudoval zahradní a krajinářskou architekturu v Lednici u prof. Jaroslava Machovce, který na něj později vzpomínal jako na výborného studenta a tvořivého i vtipného člověka, jenž dokázal spojit odbornost s lidskou lehkostí. Už před rokem 1989 Weinfurter působil v „Sadovnické sekci“, která byla odpovědná za vydání Ceníku stavebních prací, používaného v oboru dodnes.
Po studiích pracoval se svou ženou Natašou v podniku Sady, lesy a zahradnictví hlavního města Prahy, kde se prosadil jako schopný projektant. K jeho významným pracím patřila například rekonstrukce Vrtbovské zahrady. Do Klatov se vrátil po otcově smrti, když matka zůstala sama na rodinné usedlosti. Opustil slibnou kariéru v Praze a nastoupil jako správce zeleně v technických službách v Klatovech.
Zde se brzy stal výraznou osobností. Rozvíjel projekční činnost, spolupracoval s architekty, systematicky se věnoval obnově parků i veřejných prostranství a výrazně obohacoval tradici Klatovských seminářů. Jeho energie a pracovní i osobní nasazení byly obdivuhodné. V týdnu žil na Dupandě, staral se o matku a pracoval v Klatovech, o víkendech dojížděl za rodinou do Prahy.
Za dobu jeho působení se klatovská zeleň výrazně proměnila. S týmem zahradníků citlivě pečoval o městské parky, nebál se probírek, nových výsadeb ani moderních úprav. Zeleň pro něj nebyla jen technickou disciplínou, ale hodnotou, která spoluvytváří kvalitu života ve městě.
Na jeho počest uděluje SZÚZ od roku 2013 Cenu Václava Weinfurtera. Jeho památku připomíná symbolická Lavička Václava Weinfurtera, kterou vytvořil sochař Václav Fiala na ostrůvku v rybníčku Mercandinových sadů.
Dodnes žije ve vzpomínkách pamětníků i na konkrétních místech klatovské zeleně, například ve Vrchlického sadech, v aleji u Bílé věže, u obnovených studní, v Podbranské ulici, v rozáriu u Drnového potoka. Jak připomněl profesor Machovec: „Člověk umírá – práce je živá. Kdo byl milován, není zapomenut.“
Ing. Dana Ceová
Absolventka oboru zahradnictví a krajinářství na ČZU v Praze. Během profesní kariery se věnovala popularizaci životního prostředí, zahradnictví a krajinářství. Posledních 20 let působila v odděleni správy zeleně na úřadě pražské městské časti. Od ledna 2024 pracuje v SZKT jako projektová manažerka programů pro veřejnou správu.
