ZPK 3/2026
Autor: Stefan Streicher
Příroda nám zkrátka prospívá – dodává nám sílu a uvádí tělo i duši do rovnováhy. Zejména pro vozíčkáře a seniory představují bezbariérové zahrady neocenitelné oázy pohody, které výrazně zvyšují kvalitu života. Vydejme se tedy do přírody: ukážeme vám inspirativní příklady řešení, upozorníme na častá úskalí a odhalíme, proč je zahradní terapie v každodenním životě skutečným balzámem pro tělo i duši.
Cesty k přírodě: Bezbariérové zelené plochy v praxi
Zdraví prospěšné účinky přírody jsou vědecky nezpochybnitelné. Pobyt venku snižuje krevní tlak, odbourává stres a posiluje imunitní systém. Pro vozíčkáře i seniory v rakouských zařízeních sociální a zdravotní péče představuje zahrada často nejdůležitější spojení s okolním světem. Tento článek na základě různých kritérií kvality ukazuje, jak lze navrhovat bezbariérové zelené plochy tak, aby měly terapeutický přínos – a jakým chybám je třeba se v praxi vyhnout.
Faktory přispívající k úspěchu přístupné zeleně
Úspěšný terapeutický zelený prostor se vyznačuje tím, že uživatelům na invalidním vozíku poskytuje co nejvyšší míru samostatnosti a smyslových podnětů. V rakouských zařízeních se jako obzvláště účinné osvědčily následující prvky. Skutečně zdařilá zahrada se vyznačuje především pevnými cestami bez spár. Cesty přístupné pro vozíčkáře – tvořené asfaltem, leštěným betonem nebo dlažbou s minimálními spárami – v kombinaci s mírným podélným sklonem nepřesahujícím tři až čtyři procenta umožňují pohyb s minimální námahou; zároveň jasné vizuální ohraničení okrajů cest zajišťuje bezpečnou orientaci osobám se zrakovým postižením.
Přímo podél těchto cest zvou návštěvníky k posezení či aktivní činnosti prvky uzpůsobené pro vozíčkáře. Vyvýšené záhony s volným místem pro nohy (světlou výškou) cca 70 až 75 cm a mobilní stoly pro sázení či práci s hlínou na kolečkách umožňují pohodlné zahradničení vsedě, aniž by bylo nutné provádět nepřirozené pohyby trupem či kroucením zad. Pocit vyvýšené polohy a nové perspektivy – a také vítanou změnu oproti často jednotvárné rutině při pobytu v zahradě – nabízejí mírně se svažující terénní vyvýšeniny vybavené bezbariérovými rampami a pevnými madly. Bezbariérový přístup na vyvýšenou vyhlídkovou plošinu uživatelům nejenže dopřává široký rozhled, ale také výrazně posiluje jejich sebevědomí. Tento zelený ráj doplňuje možnost celoročního využití: prostorné, vozíkem přístupné fóliovníky prodlužují zahradnickou sezónu hluboko do jara i podzimu, zatímco „jedlé“ živé ploty na dosah ruky s dostupnými šťavnatými malinami či rybízem proměňují zahradu v živé a lákavé místo, které lze využívat po celý rok. Především je důležité, aby byl cíl jasně definován ještě před samotnou výstavbou terapeutické zahrady. Terapeutické cíle totiž určují stavební řešení i uspořádání – bez tohoto předběžného plánování hrozí, že nákladné prvky zůstanou nevyužity.
Časté chyby při plánování v praxi
Bohužel se některé dobře míněné návrhy v praxi rychle ukážou jako nepřekonatelné překážky; příkladem je použití nevhodných materiálů na cesty. Cesty vysypané štěrkem, volnou drtí nebo mulčovací kůrou jsou pro osoby na běžných invalidních vozících či s chodítky bez cizí pomoci prakticky neschůdné, neboť se do nich kola hluboce boří a prudce tak roste riziko pádu. Podobné problémy způsobují i zdánlivě bezbariérové vyvýšené záhony: pokud jsou vybudovány z masivního zdiva a neumožňují podjetí vozíkem v úrovni kolen, nutí uživatele vozíků k neergonomické poloze s vytáčením trupu do strany, což rychle vede k únavě a bolestivému svalovému napětí. Stejně kritický je nedostatek stínu a míst v ústraní, neboť rozlehlé, nezastíněné plochy se v létě extrémně zahřívají. Bez stromů poskytujících chládek či ochranných pergol a pavilonů se starší lidé i osoby citlivé na teplo zahradě v horkých měsících pochopitelně zcela vyhýbají. Slepé cesty a nepřehledné uspořádání nakonec vedou ke stresu a dezorientaci, neboť náhle končící stezky nutí chodce k namáhavému otáčení. Zcela nezbytné jsou proto uzavřené okruhy, a to zejména pro osoby s demencí, neboť zmírňují úzkost a přirozeně vedou chodce pokaždé zpět do bezpečného centrálního bodu.
Zahradní terapie a senioři
V oblasti péče o seniory představuje zahradní terapie vysoce účinný nástroj. Jejím cílem je proměnit seniory z pasivních příjemců péče v aktivní účastníky (posun od „příjemce péče“ k „poskytovateli péče“). Práce s půdou, setí semen a sklizeň plodin posilují pocit vlastní kompetence a schopnosti něco ovlivnit. Klíčovou roli zde hraje práce s životním příběhem (biografická práce). Využití historicky známých plodin (např. kdoule, mišpule, červený rybíz) a aromatických bylin (tymián, levandule) aktivuje dlouhodobou paměť seniorů. Prostřednictvím smyslových prvků – jako jsou zahrady zvuků (kameny s tekoucí vodou, šumící trávy) či zahrady vůní – dochází k zapojení všech smyslů. To pomáhá zmírňovat depresivní nálady a podporuje sociální interakci. Teprve když jsou všechny cesty přístupné a každá rostlina na dosah ruky, stává se zahrada tím, čím má být: živým, energizujícím místem setkávání, které je otevřené všem bez rozdílu.
Ing. Stefan Streicher Zahradní a krajinářský projektant a akademický expert v zahradní terapii. V letech 2012–2025 byl projektovým manažerem v „Natur im Garten“ v oddělení pro ekologickou péči, zahradní vzdělávání a terapii. Nyní učí na zahradnické a zemědělské škole.
